Historie školy v Trhové Kamenici (1558 až 1953)

Budova školyPředmluva

Při práci na historii našeho městečka Trhové Kamenice jsem narazil na mnoho oblastí, které by si pro svoji rozsáhlost zasluhovaly samostatného zpracování. Jsou to například odboj za druhé světové války, vlasařství, činnost spolků, jako byly Vzdělávací beseda Neruda (později Osvětová beseda) nebo Skaut, Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Kampelička a kromě nich i mnohé další oblasti našeho života. Jednou z nich je také trhovokamenická škola , jejíž doložená historie sahá až do 16. století, a která vychovala nemálo významných osobností.

Aby bylo možno dokreslit některé skutečnosti v historii školy, byl mnohdy třeba nutný i širší pohled na události v obci, respektive v Čechách nebo dokonce v celém rakouskouherském mocnářství či později v celé republice. Byly to například nemoci, nouze, válečná léta nebo návštěvy význačných osobností a mnoho dalších, které takový vliv na dění ve škole měly. Tato „Historie …“ je více průvodcem po činnosti učitelů a žáků školy, než jen pouhým strohým výčtem působících řídících učitelů, ředitelů, učitelů a žáků či žákyň.

Celá práce se opírá hlavně o školní kroniky (Excerpta z I. kroniky školy v Trhové Kamenici 1856-1887, pořízená Františkem Mrkvičkou, dále II. kronika pětitřídní školy obecné v Trhové Kamenici 1888, III. kronika obecné a měšťanské školy v Trhové Kamenici 1935, Kronika Raisovy obecné školy v Trhové Kamenici 1945 a Kronika osmileté střední školy v Trhové Kamenici 1955), o strojový přepis Stručných dějin školy v Trhové Kamenici od učitelky Veroniky Osnerové, pořízený panem Františkem Mrkvičkou, dále pak o knihy zápisů Vzdělávací besedy Neruda, kroniku farní a samožřejmě o kroniku města Trhové Kamenice.

V publikaci je zahrnuta historie trhovokamenické školy od roku 1558 až do roku 1953, kdy se začaly psát novodobé dějiny Osmileté střední školy, s mnoha dalšími změnami názvů, osnov a mnohého dalšího, až do jejích dnešních dnů.

Doufám, že čtenáře toto dílko zaujme.

 

Historie školy v Trhové Kamenici

 

Bohumil Hospodka

 

Farní obcí byla Trhová Kamenice již roku 1350. O škole však nejsou žádné dochované zprávy. První se vyskytuje až v 16. století. V obcích, kde žil větší   počet Bratří pod obojí, bylo středisko bratrského   života   v   „bratrském  domě“,   který   býval   vždy   poblíže bratrského chrámu. K těmto   bratrským domům „ odkazy oddávna potom mnohá nadání   gruntovní. Vrchnosti bratrské   listy nadacími osvobozovaly   domy   ty   poplatků,   robot,   vojny,  ponůcek   a   jiných povinností všelikterakých. Bratrský dům náležel vší obci bratrské a bez vědomí   starších nic od   něho nesmělo býti   přikupováno ani odprodáváno .“

V   domě bratrském   bydlel duchovní   správce bratrského sboru spolu s   pomocníky. Tyto domy byly   však zároveň   „ vychovatelnami mládeže ke stavu kněžskému “.

Podle knihy komorního   soudu   G. 14, folio 88, byl v roce 1558 takový   dům   i   v   Trhové   Kamenici. O   jeho umístění se nic konkrétního neví. Lze jen předpokládat, že to byla budova pozdější pastoušky a posléze školy, stojící původně asi v místech nynější kašny.

Již v průběhu třicetileté války se začalo s   katolickou reformací, jejímž výsledkem měl být   návrat   do   katolické   doby   předhusitské.   Stavové ztráceli obrovská   jmění   na   pokutách   a   v   konfiskacích   již   tak   boji zničeného majetku.   K dokreslení nahlédněme   do berních rejstříků na majetek pána trhovokamenického zboží Jana Sobka z Kornic. Mělo tehdy zboží Trhové Kamenice   66 usedlostí poddanských, jednu faru a 5 kol mlýnských.

Z těchto let lze také nalézt jednu z prvních zmínek o škole. Ve   středověku   bývala   škola   vždy   spojena s kostelem.   Z toho by   se dalo usoudit, že   škola v Trhové Kamenici   byla již v polovině šestnáctého století,   kdy se tu připomíná bratrský dům.   Jména kantorů však nejsou známa. Prvním a posledním   učitelem, o kterém jsou z  té doby doložené zprávy, byl Johanes   cantor psaný, který   se uvádí v seznamech z roku 1620.   Dále o škole za války třicetileté žádné zprávy nejsou.

Od   15. století   se   obyvatelstvo   kraje, podobně   jako jeho vrchnost, přiznávalo   k víře Českých   bratří. Porážka v   bitvě na Bílé hoře však   měla neblahé následky i v   našem kraji. Tvrdě byl stíhán každý, kdo tajně zůstával   věren své víře. Důkazem toho je i zápis v možděnecké školní kronice, který k datu 22. března 1671 uvádí, že trhovokamenický farář Ignác Felix udal „ k světskému rameni “ Václava Remeše z Polomu, že „ u něj nalezeno bylo mnoho kněh kacéřských “. To   bylo šest let před   velkou změnou na trhovokamenické faře.   Pro nedostatek kněží   zanikla fara a   filipojakubský kostel v Trhové   Kamenici byl   roku 1677   přivtělen jako filiální k faře   v Bojanově   a ke   kolatůře skutečské.   Z té   doby se také objevuje zpráva,   že v Trhové Kamenici   je škola s kantorem, ale žáků   že má velmi málo. Nelze však zjistit, kdo tu byl kantorem, protože bojanovská farní kronika shořela.

V roce 1709 byla   zřízena zvláštní komise, která vyšetřovala stav záduší i far. Výsledky jejího   šetření pro faru v Trhové Kamenici byly   následující: počet duší celé   farnosti i s Nasavrky, kde   byl filiální   kostel, čítal   1 328.   Farář měl  plat 60   kop ročně. Záduší v Kamenici   mělo 30   železných krav.   Škola byla na spadnutí, školní mistr   pobíral plat asi 3 kopy   ročně. „ Do školy se   žádný schopný   nehlásil   a   mládež, když   nebyla vychovávána, pustla .“

Nejlépe se   o stavu v   našem kraji lze   přesvědčit z přiznávací   tabelle   bojanovského   faráře   Augustina   Františka Kasela, který o lidu selském ve svém okolí píše:

„ Lid jest   zhovadilý a tvrdošíjný a   nevím, není-li vrchnost sama toho vina, protože selským dětem do školy   choditi   zbraňuje a ukazuje, že z   nich nechce míti   doktory, aby raději chodili na robotu.“

Ve filipojakubském kostele v   Trhové Kamenici   sloužil    v   roce 1718 farář   Josef Wranny. V   přiznávací   tabelli   se   farář Wranny zmiňuje i o škole v Trhové Kamenici, že „ jest mistrem   školním zabezpečena “. V   dalších  záznamech píše: „ V městečku     Trhové    Kamenici stará   škola.   Poněvadž žádná   štola se   nedává a   tedy   žádný   schopný (učitel) dostati se nemůže,   pročež   ani   mládež se   náležitě   shromažďovati   nemůže,   ani kostelní ceremonie vykonávati.   V   Nasavrkách   tím    způsobem    škola   se   vynachází a nedostatečným   kantorem zaopatřena .“

V roce 1712 byla zásluhou hraběte Františka Josefa ze Schönfeldu znovu osazena osiřelá fara a od té doby již existují písemné zprávy o kantorech na naší škole. Z trhovokamenické farní kroniky tak můžeme   zjistit, že   v roce   1712 zde  byl kantor Václav Vocelka, jemuž obec vykázala roubenou pastoušku uprostřed náměstí   za byt i školu zároveň;   musel si však přivydělávat   jehlou a náprstkem. Jeho krejčovina   byla   výnosnější   než   samo   učitelování. Proto   mělo u něho řemeslo vždy přednost. A spěchal-li zákazník a na kabát ze silného   sukna   či   na   kalhoty   tuze   hartusil,   kývl Vocelka do zákoutí,   kde   se   s   matkou   u   kamen   otáčela    dcera    Zuzana, a postoupil vládu nad školní  drobotinou jí. Pověst však dokládá, že   slečna suplentka   byla žena   energická, takže   se mistr   mohl klidně oddati   svému výnosnějšímu povolání.

Po   svém    otci   kantoru   Václavu    Vocelkovi   převzal   úřad kantorský v roce   1730 jeho syn Jan   Tadeáš   Vocelka. Učil   stále v pastoušce uprostřed náměstí. I jemu bylo vzdělávání dítek pouze vedlejším zaměstnáním. Byl totiž zároveň i městským písařem a roku 1735 založil   pamětní knihu, ze které ještě   roku 1876 čerpala učitelka Veronika Osnerová materiál   ke svému „Stručnému dějepisu školy   trhovokamenické“.

V roce 1751 si kantor Jan   Tadeáš Vocelka na obci vymohl, že mu   zřídili nové   školní stavení.   Zvolili pro   ně tehdy již jiné místo, a to   u kostela, na dnešní školní   zahradě, ale bylo stále jen dřevěné. Tehdy byl i upraven kantorův plat. Stalo se tak „ Instrukcí v městysi Kamenici, založenou r. 1765 pro kantora, který by muziku v chrámu Páně dělal a chasu mladou v tom cvičil “. Celkový plat učitelův byl, včetně dávek od přiškolených obcí, 77 zlatých 11 krejcarů kromě sobotáles, který si kantor, jak kronika poznamenává,   „ jen velice těžko vymáhati musel “.

Jan Tadeáš Vocelka působil na kamenické škole až do roku 1769. Na uprázdněné místo byl v roce 1770 přijat „ dle vrchnostlivého ustanovení a snešení obce “ František Novák, někdejší učitel v Nasavrkách a Běstvini.

Od roku   1774 byla v   habsburské monarchii zaváděna   povinná školní docházka pro děti od   šesti do dvanácti let. V triviálních školách,   jaká   byla   i   v   Trhové   Kamenici, se vyučovalo psaní, čtení, počtům a náboženství. Sociální  situace v našem kraji však nedovolovala   tak   jednoduše   plnit   nařízení. Rodiče potřebovali pomoc dětí na svých chudých políčkách a kolem hospodářství a také mnohdy velmi těžko dávali dohromady poplatek za školné.

Pro kamenického kantora byl důležitým rokem hlavně rok 1790.   Když byly   totiž za   vlády Josefa   II. (1780-1790) provedeny důležité   správy ve   školství, zejména   zavedena „povinná   školní návštěva“ a   nařízeno vedení výkazu  „o nedbalé školní   návštěvě“ spolu   se zavedením   školního patronátu,   vznikla i   na kamenické škole „potřeba sepsání nějakého   dítek do školy patřících, taktéž i všech obvyklých   dávek, které učiteli se   ročně odváděly“. Byla tedy  sepsána    tak   zvaná   „základní    fasse“,   která   se    však nedochovala a dovídáme se o ní až z fasse pozdější.

Ještě než se věnujeme obsahu fasse, je třeba si říci, co to vlastně fasse je. Duchovenská fasse nebo jen fasse je přehled všech kostelů a   kaplí v daném obvodě, oznámení jména patrona a místní vrchnosti. Dále jsou ve fassi uvedeny informace o školách,   literátských a jiných bratrstvech a seznam všech obcí příslušejících k farnosti s uvedením počtu obyvatel starších   deseti let. Další část zapisuje všechen pozemkový majetek   kostela a fary: pole, vinice, zahrady, lesy, louky, rybníky a potoky. Uvádí i soupis železných krav, desátků, různých nadání a fundací ve prospěch kostela nebo faráře. Je   tu i přehled robotních povinností poddaných na zádušních i   farských pozemcích, záznamy práva na vaření piva, soupisy   dlužníků a věřitelů včetně záznamu o štole – příjmu faráře,   kaplana nebo učitele za provádění různých církevních úkonů.

Obsah „fasse základní“ byl tedy následující:

1. Počet   dítek škole příslušných byl   ze všech přiškolených obcí 60 hochů, dívek 103, dohromady 163. Z těchto toliko 83 školné odvádělo,   ostatní   byly   za   chudé   uznány   a   požívaly   vyučování bezplatné.

2. Školní plat   dle nového nařízení na tři   stupně dle stáří rozdělen byl   a sice: z   dítěte od 6   do 8 let   týhodně 3 / 4 krejcaru víděňské měny, z   dítěte od 8 do 10 let   týhodně 1 krejcar vídeňské měny, z dítěte od 10 do 12 let týhodně 2 kr. vídeňské měny.

3. Vyčtení   a potvrzení všech obvyklých   dávek naturálních a uvedení jich v cenu, obnos platu   školního z oněch 83 dítek vypočteného dle stupňů shora položených na 47 neděl ročně.

Úhrnný   příjem učitelův   obnášel tedy   ve vídeňské   měně 154 zlaté a 35 krejcarů mimo 16   sáhů dříví k vytápění školních místností. Tato fasse byla zapsána v roce 1790, ale jak patrimoniální úřad, tak   úřad krajský vrchní   v Chrudimi, své   úřední schválení tohoto   „vyčtení“   stále   odkládaly,   takže   potvrzení   se kantor dočkal až   v roce 1799.   Pro tehdejšího kantora   Františka Nováka však přinesl přece jen větší jistoty.

V   roce 1799   byl školní   obvod pro   školu v Trhové Kamenici stanoven takto: Trhová Kamenice – 50 děvčat a 32 chlapci, Petrkov – 2 děvčata a 2 chlapci, Zubří   – 3 chlapci a 10 děvčat, Možděnice – 19 chlapců a 15 děvčat,   Polom – 2 chlapci a 4 děvčata, Hluboká – 6   chlapců a 3 děvčata, Rohozná –   15 chlapců a 20 děvčat, Kameničky – 5 chlapců a 13 děvčat,   Travný – 12 chlapců a 10 děvčat, Svobodné Hamry – 7 chlapců   a 9 děvčat, Dřevíkov – 8 chlapců a 10 děvčat, Jančour   – 2 chlapci a 3   děvčata. Z židovských dětí bylo   8 chlapců   a 9   děvčat. Celkem   navštěvovalo školu v Trhové Kamenici v roce 1799-1800   279   dětí. Hochů 121, děvčat 158. Podle náboženství   253 katolíci,  9 nekatolíků   a 17   židů. I   z tohoto dělění   dle náboženství   je patrno,   že Toleranční   patent císaře Josefa II. mnoho obyvatel otevřeně nevyužilo.

Ze seznamů v roce 1799 zpracovaných uvádím seznam dětí z Trhové Kamenice, Petrkova a Zubří. Čísla, uvedená za jmény, značí čísla popisná.

 

 

Trhová Kamenice

12 leté: žádné

11leté: Linhartová Františka 16,   Bednaříková Anna 57, Pilař Jan 66, Holubová Veronika 58, Mrkvičková Antonie 59, Jeníček Jan 21,   Vařečková Petronila 25,   Kalousová Veronika 85, Linhart Josef 73, Nermut Daniel 45, Urbánková Josefa 38, Polívková Kateřina 19.

10 leté: Jeníček Josef 22, Kočová Dorota 68, Kalousová Dorota 50, Krejčí Antonín 36, Navrátil   Antonín 3, Vařečková Magdalena 10, Elich Jan 48,   Pilná Marie 78, Strouhal František 87, Soukupová Kateřina 78, Šulcová Filipina 37, Skákalíková Veronika 49, Zabská Františka 51 (otec její Jan   Zabský), Zitová Mariana 5.

9 leté: Navrátil Václav 3, Frenzl Dominik 46, Hovorková Veronika 29, Linhartová   Barbora 84, Linhartová   Marie 20, Nermut Václav 45, Holubová Magdalena 58, Pohnětal Josef 64, Pecina   František 53,   Rohlíčková Kateřina  32, Šulc Tomáš   13, Soukup Josef 17, Mrkvičková Rosina 59, Vařečková Jo-           sefa 7,   Vařečková Kateřina 25, Linhart   Josef 33, Pilař Václav 66.

8 leté: Zabský Václav 51, Bednářová Františka 57, Šulc Pavel 47, Jenšík Josef 62, Komárek Josef 49, Linhart Jan 16, Krejča   František 36,   Soukupová Veruna   78, Jeníčková Františka 21, Kalous František 44, Pilná Anna 78, Strouhalová Kateřina 82.

7 leté: Navrátil   Dominik 3, Elichová   Magdalena 48, Zitová Anna 5, Vařečková Teresie 7, Linhartová Anna 20, Schulz Karel 50, Bednaříková Helena 57,   Málková Kateřina 35, Mrkvičková Jana 73, Fousek Jan 4, Polívková Marie 19, Skákalíková Jana 43, Schulzová   Barbora 37, Linhartová Veronika 84, Mrkvičková Františka 59.

6 leté: Holub Jan 58,   Kučera František 37, Litzová Kateřina 67, Pilař František   66, Schulzová Kateřina   13, Zabská Anna 54, Krejčová Mariana 36, Panírková Anna 70, Vařečka Václav 25, Horníková Jana   26, Hovorková Kateřina 29, Litzková Barbora 55.

Petrkov

Málek Václav         čp. 7 – 10 let

Fenzl Václav         čp. 8 – 9 let

Schulzová Anna           čp. 6 – 8 let

Málková Františka   čp. 7 – 7 let.

Zubří

Kalousová Barbora    čp. 6    – 11 let

Štolfa Jan       čp. 14 – 11 let

Štěrba František    čp. 7    – 11 let

Slaninová Dorota         čp. 9    – 9 let

Bonaventurová Rosalie    čp. 10 – 9 let

Horáková Anna            čp. 1    – 8 let

Kalousová Anna            čp. 1    – 8 let

Štěrbová Josefa          čp. 7    – 8 let

Jehličková Anna            čp. 8    – 8 let

Štolfová Kateřina       čp. 14 – 8 let

Dubský Josef            čp. 15 – 8 let

Bonaventurová Jana    čp. 10 – 6 let

Štěrbová Barbora        čp. 7    – 6 let.

V roce 1806   zemřel ve svých 78 letech,   po 15 letech služby na kamenické   škole, učitel František   Novák. Po Novákovi   zde dostal učitelské místo Jan Pejcha z   Bratroňova, kde byl jeho otec vrchnostenským   šafářem. Měl-li  Novák své   zamilované houbaření, měl svoji vášeň   i Pejcha. A tou   byli koně. Pamětní kniha   pro farní školu v Trhové Kamenici o něm v roce 1856 uvádí: „ Ač své povinnosti jako učitel   pilně   vykonával,   přitom   ještě   hleděl koňského handlu, jemuž velmi dobře rozuměl, a   na ten způsob velikého jmění zachoval “. Za   jeho správy bylo   ve škole zapsáno   už 218 dětí.   To mu však nebylo příčinou, aby jim   odpouštěl či slevoval v učení, ani aby se přestal věnovat své zálibě. Už doma u otce v Bratroňově si oblíbil   koně a   rozuměl jim   jako zkušený   hospodář. Na   školním dvoře dal postavit stáj a zanedlouho už v ní stál pár koní. Dlouho se   však ve stáji   nezdrželi. Prodal je   či vyměnil – stal se koňským obchodníkem. A jeho živnosti   se dařilo dobře a do školní světničky se nastěhoval blahobyt.

Ani   měnová   reforma,   která   přišla   za napoleonských válek v roce 1811 ho neohrozila. A to se tehdy za zlatku vyměňovalo jen 20 krejcarů. Je to zřejmé z toho, že koupil se svou manželkou Filipinou chalupu číslo popisné 97. Po jeho smrti byla chalupa připsána 17. května 1833 manželce Filipině.

V roce 1814 už polomské děti navštěvovaly školu v Možděnici. Kdy k přeškolení došlo, není možno přesně určit, protože chybějí záznamy.

Veliké změny   se dočkala trhovokamenická škola.   V roce 1815 byla   v   Trhové   Kamenici    postavena   na   náklad   knížete   Karla z Auerspergu, jako   patrona, nová dvoutřídní, již kamenná, škola vedle farního kostela. Vyžádal si to stále rostoucí počet žáků. Již v roce 1805 totiž vyšlo Politické zřízení obecného školství,   podle kterého se musela zřídit druhá třída s pomocníkem ve   všech místech, kde počet školních dětí přesáhl 100. Školní   zákon také stanovil nejnižší plat učitele na 150 zl. a pomocníka na 70 zl. Školní rok v těch dobách začínal až 1.   října a prázdniny byly nejvíce šest týdnů. Vyučovalo se   každý den kromě středy, soboty odpoledne a neděle. Učitele   ustanovoval farář se souhlasem vrchnosti.

O tom, že učitel Pejcha   užíval v Kamenici vážnosti, jsem se již zmiňoval. Jeho vážnost však   ještě stoupla, když se stal roku 1826 principálem dvoutřídní školy. Při školní visitaci bylo totiž zjištěno, že školu navštěvuje velký počet dětí a obecní radě bylo dáno   na vybranou:   buď zřídit   novou školu   při hamerském statku nebo založit   při škole druhé   učitelské místo. Přijat   byl druhý návrh, a tak   byla tedy v roce 1826   škola změněna na dvoutřídní. Pro ni stála už jedenáct let blízko kostela nová budova, která na druhou třídu   už pamatovala. A tak   dostal principál Pejcha svého prvního   „der   Gehilfe“   (v českých zemích byl více používán název učitelský spomocník – pozn. aut. ),   kterým   byl   Jan  Kalous, pozdější učitel v Hlinsku.

Roku 1828, tedy   ještě za „principálování“ Jana Pejchy, byla zavedena nová fasse,   která upravovala týdenní sobotáles. Do školy tehdy docházely   sice 234 děti, ale jen   za 143 děti rodiče platili. Ostatní děti byly   od této povinnosti osvobozeny. Příjmy učitele byly v nové fassi stanoveny takto:

Výnos z polí a lukza kostelní službu v Trhové Kameniciza kostelní službu u Sv. Mikulášez nadací

od nasavrcké vrchnosti v hotovosti

3 míry obilí

1 sud piva

z obecní pokladny

štola

máslo od chalupníků a rolníků

školní plat

novoroční koleda

Suma sumárum to tedy bylo:

  5 zl. 30 kr.4 zl. 30 kr.2 zl.1 zl. 30 kr.

14 zl.

3 zl.

7 zl.

20 zl.

4 zl.

10 zl. 50 kr.

69 zl.

12 zl. 75 kr.

154 zl. 35 kr.

A jaký   byl plat podučitele   Jana Kalouse, který   měl ve své třídě 43   žáky? Ten měl   dostat na hotovosti   37 zlatých a   12 krejcaru, z velkostatku Svobodné Hamry   mu měli posílat 7 zlatých 6 kr., nasavrcká vrchnost slíbila 16 zl.  24 kr. a patronát 4 zl. 48 krejcarů.   A tak byl   úhrnný roční plat   kamenického provisora 65 zl. a   30 krejcaru. Bylo tedy možno,   při troše uskromnění, odložit si   nějaký ten krejcar   „podučitelský“ i na horší   časy. Na vytápění  školních místností   bylo tehdy   pamatováno dvaceti sáhy dřeva.

V roce 1832 panovalo mezi   tehdy již blízkými   sousedy – mezi školou   a farou   – „velké   nepřátelství“. Co   ho zavinilo,   o tom Pamětní   kniha nepíše,   jen   prozrazuje,   že vlivný   farář „oběma učitelům   život   všemožně   ztrpčoval“.  Popuzoval   proti Pejchovi církevní   i světskou   vrchnost   a   někdejší čilost   a podnikavost Pejchy   vystřídala   melancholie.   Nakonec   té duševní sklíčenosti podlehl a ve   svých 52 letech zemřel dne 1.   prosince 1832, po 26 letech působení na trhovokamenické škole. Jeho nástupcem se ještě téhož roku   stal Vácslav Pilař,   podučitel z Nasavrk.   A život na škole běžel dál.

Bylo   13. září   roku 1834   – zvon   „Hodinář“ odbíjel na věži trhovokamenického kostela   táhle desátou hodinu,   když se z   domu knížete Auersperga   na náměstí vyvalil   hustý černý dým.   Všechno bylo v   té době vyschlé na   troud a navíc –   v domě byl uskladněn len a oleje.   Velký vítr, který v ten   osudný den panoval, roznášel létající hořící snopky lnu po celém náměstí.

Rychtář   Schulz   organizoval   rychle   pomoc.   Přibíhali lidé z městečka s putnami   a džbery – všechno však   bylo marné! Hrozný požár si krutě   vybíral svou daň. Krátce po poledni   už z domů na levé   straně   náměstí   mnoho  nezbývalo   a   oheň   začal stravovat i stranu druhou. K večeru se propadla i střecha školy. Na náměstí zbyl pouze   jeden jediný domek   č. 62. Z   Trhové Kamenice zůstala jen Zářeč, ulice, a ještě ne celá, a Horní konec.

A potom stavěli Trhovou Kamenici podruhé. Vrchnostenský úřad v Nasavrkách   rozhodl, aby   pravá   část   náměstí ustoupila   asi o dvacet metrů. A   tak se dostal kostel právě   do středu jeho horní strany.   Tentokráte    se   již  stavělo    důkladně,   zděné,   podle zámožnosti občanů přízemní či   jednopatrové domy s masívními klenutími.   Jako   jediný   pamětník   původního umístění zůstal   dům   Matějkův. Byla také postavena nová dvoutřídní škola   už na místě školy nynější. Dostavěna byla v roce 1835.

A ještě jedna událost, v té době zcela všední, se přihodila v roce 1841. Bylo   to narození kupeckého   synka Josefa Šolína. Narodil   se 4. března 1841 v   Trhové Kamenici, kde také vychodil   obecnou školu. A   pokud si uděláme  malý exkurs do jeho   dalšího    života,   dozvíme   se,   že    nišší   střední   školu absolvoval v Chrudimi, gymnasium v   Praze. Později, v letech 1860 až 1864,   studoval na polytechnickém   ústavu univerzity v   Praze. Již   v   letech  1864   až   1868   byl   asistentem při české stolici deskriptivní geometrie na pražské polytechnice. Učitelskou approbaci dosáhl   v roce 1868   a v letech   1868 až 1870   byl suplentem matematiky; v   roce 1869 honorovaným  docentem techniky v   Praze. Titul mimořádného profesora obdržel v roce   1873 a tři roky   nato byl jmenován řádným profesorem na vysoké škole technické, na které byl   zvolen rektorem ve   studijních letech 1879-80,   1889-1890 a 1905-06. Děkanem této vysoké   školy byl zvolen celkem jedenáctkrát. Královská česká společnost umění a náuk ho jmenovala v roce 1877 mimořádným a   v roce 1904 řádným členem.   Česká akademie pro vědy, slovesnost a   umění ho přijala za řádného   člena a v letech 1891 až 1899 byl jejím generálním sekretářem. V roce 1896 obdržel vysoká vyznamenání   a titul dvorního   rady. Zemřel 19.   září 1912 v Praze. Po Josefu Šolínovi je pojmenována ulice v Praze 6, Dejvicích. Obepíná severozápadně Vítězné náměstí (původně Náměstí Dr. Edvarda Beneše, později Náměstí   Říjnové revoluce)   z ulice Evropské (dříve Leninova) k ulici Jugoslávských   partyzánů.

Josef   Šolín byl   prvním   z   kamenických rodáků,   kteří svým nadáním a   svou prací proslavili   nejen sami sebe,   ale i trhovokamenickou školu a tím i Trhovou Kamenici samotnou.

V   roce   1843 trhovokamenická   škola na   čas osiřela.   Po jedenáctiletém   působení   na   naší   škole   zemřel   učitel Vácslav Pilař. Po   jeho smrti se stal   provizorem Vácslav Obolecký, který však tuto funkci zastával jen tři měsíce, protože k 1. lednu 1844 byl ustanoven   na škole v   Trhové Kamenici Josef   Sequens, učitel z Kluk a rodák kouřimský. Neměl zrovna na růžích ustláno. Zavinil to vlastně   jeho předchůdce Vácslav Pilař,   protože se, jsa nemocen, nedostavil do Nasavrk k úřední úpravě platu   učitele na škole v Trhové Kamenici.   Nasavrcký vrchní Johan Köhl sice nakonec svolil, aby si Sequens napsal sobotáles, jako mají jeho kolegové, ale školní dozorce, kterým byl tehdy trhovokamenický farář P. Josef Roček, o tom nechtěl ani slyšet. Hněv lidu by se totiž obrátil proti němu, jako představenému. Další mrzutosti   působil Sequensovi   jeho pomocník, Václav Bláha   z Kluk,   kterého si   sám na   školu pozval   a který nakonec proti němu popouzel   občany tak, že ho musel   ze služby propustit sám biskup.   A tak na   trhovokamenickou školu nastoupil   jako pomocník včelákovský Josef Roček, muž klidný   a rozvážný a s ním se do školní budovy nastěhoval zase pokoj a klid.

Ani   obnovená přízeň   světských   i    duchovních   úřadů   však   nemohla odvrátit nepřízeň přírody. A   tak město Trhovou Kamenici postihly veliké lijáky a množství sněhu,   které zle   poškodily   pole. Ruku v ruce s nepřízní přírody přišel roku 1854 do Kamenice hlad. Byla tehdy taková nouze, že všechno obyvatelstvo pociťovalo nedostatek chleba. Strych   pšenice stál 38( ! ) zlatých,   žita 28 zl., ječmene 21 zl.,   ovsa 16 zlatých.   Ke snížení bídy   těch nejvíce postižených   daroval   Vincenc   kníže   z   Auerspergu   městu   25   zlatých, brambory a 24 strychy obilí.

I učiteli Sequensovi se nevedlo nejlépe. Byl tedy velmi rád, když byl   v roce 1854 ministerským výnosem odměněn za jedenáctiletou službu   na škole zvýšením   sobotáles, a to   na 2, 2   a 3 krejcary stříbra za týden. Za   nemajetné děti měla učiteli platit domovská   obec buď   jeden krejcar   týdně nebo   47 krejcarů   ročně. Tento   zvýšený sobotáles   byl   ohlášen v Nasavrkách na schůzi učitelů   a duchovních správců a   při ní   se učitel Sequens dobrovolně zavázal, že   bude ze svého   vlastního platu připlácet   30 zlatých svému   pomocníkovi, protože   jeho   příjmy   nebyly ani   70 zlatých ročně.

Ale nový   školní plat nemálo popudil   hamerské a dřevíkovské občany. Odmítli   odvádět učiteli víc než   dosud a podali stížnost c.k. krajskému   úřadu v Chrudimi. Navrhovali   zřízení další třetí třídy.   Tak   vznikl   spor   o   rozšíření  školy.   Město se většímu nákladu   bránilo. Městská   rada doporučovala,   aby si nespokojené osady založily vlastní školu na   hamerském zámku, kde jsou pro ni prázdné místnosti. Spor se však měl na dlouho protáhnout.

V roce   1854 slavilo město Kamenice   24. dubna výročí sňatku císaře Františka   Josefa s bavorskou princeznou Alžbětou („Sissi“ – pozn. aut. ), kterou si záhy oblíbilo celé   mocnářství. Po bohoslužbě a Te Deum byly na památku sňatku zasazeny   před vchodem do školy dva kaštany. Zasadili je Benjamin Schulz   a Gabriel Brebera za přítomnosti starosty Františka   Schulze, obecních radních   Adalberta Kabeláče a Františka Zábského, učitele Josefa Sequense, školního pomocníka Josefa Ročka, faráře Krejcara a veškeré školní mládeže.

1. června roku 1856 poslali zástupci   Hamrů a Dřevíkova dopis na krajský úřad v Chrudimi. Dopis zněl:

Veleslavný c.k. krajský úřade!

„My v největší poníženosti podepsaní obyvatelé obcí Dřevíkov a Freyhammer   cítíme   se   tímto   nově   ustanoveným   sobotáles neb školním platem trpce stísněny z následujících příčin:

1.My jsme v poníženosti   podepsaný přiškolený k městu Trhové Kamenici, kdež ze Dřevíkova mají / hodiny cesty, z Freyhammrů / hodiny naše dítky choditi a   v zimě skrze nepohodlné povětří více času doma stráviti musejí.

2. Školu kamenickou navštěvuje přes půlčtvrtasta dětí, pro které jen 2 třídy neb 2 světnice zřízené jsou, takže tuze stísněné děti na sebe se tlačejí a po   zemi seděti musejí, takže skrze přeplněnost od vzduchu zkaženého zpět domů nemocné přicházejí.

3. Dle vysokého nařízení měl se školní plat vždy jen o 1 krejcar téhodně zvýšiti, však ale v   těch místech, kde učitel na dřívější staře zavedený sobotáles živ býti nemohl.

4.   Náš pan   učitel mohl    být však   na jeho   dřívější sobotáles pohodlně živ, poněvadž roční výnos   dosti znamenitý byl a nyní se více nežli o   jednou tolik zvýšil, poněvadž když   dříve 1 krejcar týhodně   se platil,   nyní 2 /   krejcaru, a   dříve 1 / krejcaru, a nyní 3   krejcary platit musíme,   tedy mimo dle   ve fassi školní poznamenaných obecních polí, luk, které užívá, a jeho pomocník 30 zlatých z kasy obecní obdrží, přes 500 zl. vyrostl, kterýžto plat jen c.k. profesorové táhnou.

Při držené c.k. slavné komisi musel na to místní výbor dobře nenahlédnout, že by o tak mnoho proti starému platu nyní k zvýšení přišel, poněvadž tu chybu sám nyní nahlédnouti musí, že to pro nás nesnesitelný jest, a že  P. učitel přece na naše okolostojíčnosti zřetel vzíti a svědomitěji jednati měl, poněvadž hned dříve žádné zkrácení netrpěl.

Počet   dětí kteří   kamenickou školu   navštěvují požadují dle zákona ještě nejméně o jednoho učitele více, a když tedy předešlý školní plat pro P. učitele   Congrun převyšoval, tedy již pro něho zvýšený býti nezasluhoval; pročež se Veleslavný c.k. krajský úřad v pokoře prosí,   by ráčil na   tento zástoj milostivě   zřetel míti a nás   ubohé   neviné   od   takového   převýšeného   platu   milostivě uchrániti ráčil.

Ve Dřevíkově a Freyhammru dne 1ho června 1855.

Jos. Joska                        Václ. Urban

Václ. Chmelař                 Jos. Kopecký

Jar. Tománek                  Václ. Hrdlička

Václ. Bříza                       Salomon Fuchs

Vojt. Tezner                      Markus Fuchs

Ant. Sayfrt                        Marek Bergmann

Jan Elich                          Jos. Wasserpaul

Jan Růžička                     Jos. Bergmann

Domin Růžička               Franz Záruba

Kar. Homolka                 Václ Streysler

Veronika Sayfrt              Vencel Urban“

Krajský   úřad dopis   postoupil okresnímu   úřadu v Nasavrkách a ten pak   dne 26. června 1855   faráři v Trhové Kamenici,   aby do osmi   dnů podal   vyjádření a   oznámil též   fassi místního učitele a počet žáků.

Farář Václav Krejcar odpověděl, že všechny důvody stěžovatelů se nezakládají na pravdě, a to:

„1/ Děti nechodí do školy ne pro velkou vzdálenost a ne pro velký počet žáků ve třídě, ale rodiče je sami nechávají doma, aby pásly dobytek.

2/ Do kamenické   školy nepatří 350 žáků, ale jen   268 a 21 židů, kteří   Bohužel celý   rok školní   zanedbávají, a   proto dvě   třídy úplně stačí – pro větší pohodlí by stačilo pořídit do každé třídy dvě nové lavice   – podepsaný neví o žádném   případě, že by nějaké dítě pro velkou stísněnost onemocnělo.

3/ Zvýšený školní plat nebyl   určen svévolně učitelem, ale uznán c.k.   komisí při   c.k.   okresním   hejtmanství a   podle nejvyšších nových patentů.

4/ Starý školní plat byl týhodně 2 kr., 1 kr. a 1 / kr., a proto při 140 uznaných chudých (a neplatících) žácích mohl učitel se svým pomocníkem žít jen chudě a jestli má kousek pole a louky, je to   půda tak   neúrodná, že  z ní   některý rok   žádný užitek   nemá a ještě z ní platí do obecní pokladny ročně 5 zl. a 6 krejcarů.

Žádost   o zřízení   další 3.   třídy je   neodůvodněná, protože není pro ni   v budově místa a pro chudobu   nelze pomýšlet na přístavbu. Třídy jsou prostorné a jest si jen přát, aby děti navštěvovaly školu pilněji.

Podepsaný nemůže   jinak než slavný okresní   úřad prosit, aby stížnost   zamítl a   stěžovatele přiměl   nejen k   placení školního platu, ale k pilnější školní docházce a opatření školních lavic.“

Záležitost   se dostala   až k   místodržitelství v   Praze a to v březnu   roku   1856   rozhodlo,   aby   stěžovatelé   byli přidrženi k placení náležitého   sobotáles, ale zároveň   dalo pokyn, aby   se ihned zavedly patřičné kroky ke zřízení třetí třídy.

Školní spor se však vlekl dále.

Před svou   smrtí psal ještě   kamenický představený František Schulz dopis na c.k. okresní   úřad v Nasavrkách. Dopis je datován 17. června 1856 a má následující text:

„Podepsaná městská rada nenahlíží, proč by měla být v Trhové Kamenici   kvůli několika   krátkozrakým   rebelantům   z   Freyhammru a Dřevíkova   pořizována třetí   třída. Škola,   jejímž patronem   je Jeho  Osvícenost kníže   Vincenc Karel   z Auerspergu,   už déle než jedno   století pozůstává   ze dvou   tříd, je   úplně prostorná   pro všechny   školou povinné   žáky,   učitel   Sequens a   jeho podučitel Roček se vždy horlivě snaží,   aby dosáhli skvělého úspěchu, ať se jen rodiče o děti starají a ať školu nezameškávají.

Také se v celé Trhové Kamenici nenajde žádná vhodná místnost pro třetí   třídu a byt pro   dalšího učitele – to   je možno nalézt nejvýše ve   Freyhammeru, kde je zámek   a úřednický byt uprázdněn. Naproti tomu jsou  ve školní budově v Trhové   Kamenici poměry tak stísněné, že učitel   sám je odkázán na dvě   malé světnice. Nějaké rozšiřování neb změna ve školní budově je nemožná bez souhlasu J. O. pana patrona.

Dotaci pro dalšího učitele   nelze v nynějších těžkých dobách dosáhnout. Obecní pokladna   je až na dno prázdná   – starosta není vstavu obstarat dvěma učitelům jejich plat.

Proto   navrhuje   slavnému   okresnímu   úřadu,   aby od zřízení třetí třídy upustil, protože jí není potřebí.

Jestliže si však dřevíkovští   a freyhammerští poddaní ( ! ) , za které   kamenická   obec   od   mnohých   let   musela   hradit   zřízená břemena, chtějí mít   školu vlastní, nic jim nestojí   v cestě. Kameničtí   učitelé   jim  ty   4    sáhy   dřeva,   které   jim   hamerský velkostatek každoročně na vytápění   poukazuje, rádi odpustí. Beztoho těmto   obcím potřebné vzdělání   mládeže leží málo   na srdci. Proto by jim byla vlastní   škola užitečná, pomohla by při nejmenším vychovat lepší příští generaci.“

A tak se školní spor opět dostal   až na   pražské místodržitelství, odkud městská rada v Trhové   Kamenici dostala dne 12. května 1857 dopis následujícího znění:

„V záležitosti filiální školy   ve Svobodných Hamrech nebo na Dřevíkově nebyly   dosud splněny náležité požadavky   i není vhodné budovy, dokonce   nelze školní učebnu umístit   ve stavení najatém, není zajištěno 7  sáhů dřeva na otop ani   učitelský plat, nejméně 200   zlatých   při   okrouhle   80   žácích   –   proto povolení zřídit samostatnou   školní stanici   může být   dáno jen   tehdy, až   budou podmínky splněny. Děti   z obou obcí jsou dále   zaškoleny do farní školy   v Trhové   Kamenici, ale   jejich rodičům   je dáno   na vůli, chtějí-li jim opatřit vyučování exkurendo za dozoru učitele farní školy, při čemž svému učiteli budou platit odměnu 100 zlatých.

C.k.   okresní   úřad   má   zabezpečit   tuto   odměnu   a má dále zprostředkovat učebnu   (nájem), zařízení, otop,   úklid a čištění, opatřit vyučujícího náboženství a resultát co nejdříve ohlásit.“

S ohledem na závěr dopisu   byli na trhovokamenickou faru dne 8. července   1857 svoláni občané ze   Svobodných Hamrů a Dřevíkova a o jednání byl sepsán tento protokol:

“ Z á s t o j

jest otázání občanů dřevíkovských   a freyhammerských, týkající se zavedení prozatímní školy na Dřevíkově a ustanovení učitele a jak a kterak ten samý vyživován býti může. Občané odpovídali:

My nemůžeme pochopiti, jakým   pádem bychom k takovým zbytečným   výlohám, kteréž   jako   chudobní   občané nikdy   vstavu nejsme plniti přidržáni   býti mohli, když ani   místnosti pro jakou školu nemáme, obecního jmění pražádného   není   a   konečně   škola   v Kamenici   dosti   příležitostná jest; pročež prosíme veškeré občané, aby slovutná městská rada naši   nuznost vyšším c.k. místům takové vyjádření předložiti  neopoměla a při tom   schválila, že ku škole kamenický až posud přivtěleni chceme býti.

Wenzel Urban rychtář           Josef Kohn

Joska František                     Anton Jeníček

Franz Sayfert

Václ. Hrdlička

Václ. Urban

Jan Tománek

Cosan me                             Jos. Zeman

Franz Urban

Václ. Krejcar farář              Jan Boháč

Jan Chvála

učitel náboženství                Vojt. Kabeláč

měšťanosta

     J. Schulz“

Týden   po tomto   jednání, 15.   července 1857,   psala městská rada v Trhové Kamenici c.k.   okresnímu úřadu v Nasavrkách   dopis, v němž se přimlouvá za ponechání dosavadního stavu.

K tomu c.k.   okresní úřad v Nasavrkách   nařídil, „když městská rada uznává   za nemožné zřídit   školní stanici na   Dřevíkově, aby kamenickou školu   rozšířila o třetí třídu,   protože dvě třídy pro takový počet žáků nestačí“. A   vyžádal si do čtrnácti dnů zprávu, „ jak bude věc vyřízena “.

Městská rada svolala na 23. července 1857 zástupce Dřevíkova a Svobodných   Hamrů a   c.k. okresnímu   úřadu v   Nasavrkách z tohoto jednání podala zprávu:

„Občané jmenovaných míst nemohou   výběžného učitele sobě držeti,   protože   se   odkazují   na   svoji   chudobu,   nemají   žádnou vrchnost,   v   nynějších   těžkých   dobách   takové břemeno přijmout nemohou a  ostatně ve svém   prvním podání z   1. 7. 1855   o žádnou školu   nežádali,   ale   jen   o   snížení   sobotálesu.   Někteří   ani nevěděli, co v oné stížnosti stojí.   Počet žáků z jejich obcí nebyl tehdy udán   správně, v kamenické škole je   vždy k sezení dost pohodlí i místa,   zvlášť, když každého dne se   oučtovati může, že více než 60 žáků školu opomíjí.

Městská rada   v Trhové Kamenici   sama také pochopit   nemůže, proč   by se   ještě jedna   třída vzdělati   měla, anať   přesvědčena jest, že jen něco málo přes 200 dítek denně školu navštěvuje.

Pročež žádá nížepodepsaná rada, aby c.k. okresní úřad milostivě od násilí   k vzdělání této nové třídy   v Trhové Kamenici odstoupil,   poněvadž ani   obyvatelům Dřevíkava   a Freyhammerů;   tím méně obyvatelům trhovokamenickým   takové podniknutí zcela nemožné jest.“

Nakonec 27. července 1857 poslali místodržitelství dopis sami občané Dřevíkova a Svobodných Hamrů:

„Poslušně podepsaní poddaní z Freyhammeru a Dřevíkova, kteří při   vzniku nejvýš   nařízeného   zvýšeného   školního platu   dne 1. června   1855, o   zmírnění téhož   prosbu   na   c.k. krajskou   vládu v Chrudimi v největší   poddanosti   zaslali,   byli prostřednictvím c.k. slavného   okresního úřadu v Nasavrkách   odkázáni na nařízení c.k.   místodržitelství,   kde   jim   nejmilostivěji   bylo   povoleno exkurendo učitele   s podmínkou, že najmou   pohodlnou učebnu, všechno školní zařízení, čištění školy, výlohy školní visitace, otop a povoz pro P. katechetu vedle odměny učiteli nejméně 100 zlatých z   vlastních   prostředků opatřiti   chtějí –   přísně nařízeno dbát o to, toto nařízení vyplnit.

Nejposlušněji   podepsaní nemohou   opomenout za   tuto vysokou milost nejponíženější dík vyjádřiti,   ale ačkoli je jejich přáním mít školu ve   vlastní obci, je, v nynějších   stísněných a těžkých dnech,   nejposlušněji  podepsaným,   kteří   žijí   ve velké chudobě a nouzi,   je jim   zcela nemožno   tyto výlohy   vzít na sebe. Sotva c.k. daně a   vysokým úřadem jim uložený školní   plat jen s velkou námahou splatit vstavu jsou a skoro celý rok zůstávají dlužni.

     Protože jen malé a přitom ještě nevýnosné pozemky mají, žádný jiný   výdělek v obci,   žádné lesy a   nyní ani žádnou   vrchnost nemají,   která by   jim mohla   v otázce   nové školy   pomoci, prosí nejposlušněji podepsaní   ve vší poddanosti   vysoké c.k. ministerstvo, aby   ráčilo nás od   povinnosti vydržovat exkurendo   učitele z vlastních   prostředků    nejmilostivěji   zbaviti   a    žádají   na kolenou, jim prostě tu vysokou   milost prokázat, a vysoké svolení dáti, aby školní   vyučování v Trhové Kamenici, kam   asi 260 školních dítek   patří, kteří ve   dvou oddělených třídách   jsou vyučovány, z   kterých ale pro   nemoc a jiné   příčiny ve vysoké  horské poloze téměř 50 dětí denně školu navštívit nemohou, se mohlo díti střídavě. Tak by bylo vyhověno všem stranám.“

Podepsáno bylo 37 sousedů a   představení Josef Wasserpauer a Václav Urban.

A tak se spor vlastně   ukončil, aniž bylo rozhodnuto o vítězi a poraženém. Na Dřevíkově škola nestála a kamenická škola měla i nadále jen dvě třídy.

V roce 1860 se dostalo uznání učiteli Sequensovi za jeho práci ve škole.   Školní rok byl vždy zakončován zkouškou, které byl   přítomen biskupský vikář a   okresní školdozorce, tehdy Eduard   Prašinger. Roku   1860 se   dostavil i  přednosta okresního úřadu v   Nasavrkách Ehrlink. S prospěchem   žáků byl tak spokojen, že   udělil učiteli   Sequensovi „Belohungsdekret“   (v dnešním smyslu slova čestné uznání – pozn. aut. ), ve kterém stálo:

„ Die Schulprüfung bei der   heuerigen canonischen Visitation falle in der   zweiten Kamenitzer Klasse   so trefflich aus,   daß sie nur ein sehr eifriger   Paedagog in der Art anbahnen   konnte. Ich kann nicht unterlaßen, Ihrer Methode und unermüdlichen Fleiße das verdiente Lod   zu sollen .“

V překladu: „Školní zkouška při   letošní kanonické visitaci dopadla   v obou dvou kamenických   třídách tak znamenitě, že   jen   velmi   horlivý   pedagog   může   tohoto způsobu dosáhnout. Nemohu opomenout jeho metody a tak záslužnou neúnavnou píli.“

Však si té chvály učitel   Sequens zasloužil. Ve dvou třídách až 280 dětí! A taková spokojenost představených! Pochvalné uznání za své působení se dostalo i pomocníkovi Josefu Ročkovi.

Rok   1863 přinesl   také nové   platové zlepšení   pro učitele. Fasse z tohoto roku obsahuje údaje příjmů a vydání školní služby, varhanické   a kostelnické. Presentátorem školy   byl Vincenc Karel II.   kníže z   Auerspergu.

Přiznání   uvádí na   kamenické čkole 308 dětí,   a to   156 chlapců   a 152   děvčata. Místních   bylo 142. Pro nemoc nechodilo však 30 žáků a   za dalších 50 chudých platila domovská obec,   a to po 2   kr. sobotálesu. Normální plat  měli tedy učitelé pouze   od 288 dětí.   Přiznání též poznamenává,   že učitel užívá ve školní budově ke své potřebě dvě místnosti a podučitel jednu.

Příjmy byly tyto:

Reality    : 1 jitro 800 sáhů polí                                                                             3 zl. 50 kr.

1 jitro 669 sáhů luk                                                                               2 zl. 62 kr.

Naturálie : 3,75 q žita a 1 sud piva                                                                  12 zl.   7 kr.

299 sáhů pastvin u školy                                                                           91 kr.

z obecní pokladny Trhové Kamenice                                               8 zl. 40 kr.

od patronátní vrchnosti                                                                  14 zl. 70 kr.

od Rohozné, Kameniček, Travné a Zubří                                     4 zl. 32 kr.

od Svobodných Hamrů, Dřevíkova,

Veselého Kopce a Jančouru                                            2 zl. 11 kr.

od rolníků po libře másla                                                                11 zl. 37 kr.

školní plat za 47 týdnů od 288 dětí

po 2 kr.                                                                         509 zl. 96 kr.

varhaníkův plat z farni pokladny

Trhové Kamenice                                                                                1 zl. 89 kr.

za službu u Sv. Mikuláše                                                                            84 kr.

za různé nadání a štolu                                                                       3 zl. 24 kr.

za kostelnictví                                                                                    4 zl. 20 kr.

Součet všech příjmů                                                                     580 zl. 50 kr.

Vydání byla:

Školní plat podučitelův za 43 děti                                                        88 zl. 71 kr.

dobrovolný příspěvek podučiteli                                                        31 zl. 50 kr.

čištění dvou tříd                                                                      25 zl. 20 kr.

7% daň z příjmu                                                                                  82 kr.

Celkové vydání                                                                   146 zl. 23 kr.

Čistý příjem učitelův                                                                         434 zl. 27 kr.

Podučitelovi náleželo:

Školní plat za 43 děti                                                                              88 zl. 71 kr.

od správce školy dobrovolně                                                              31 zl. 50 kr.

od velkostatku Svobodné Hamry                                                           7 zl. 54 kr.

od panství nasavrckého                                                                        17 zl. 22 kr.

 

z církevního nasavrckého konkrétního

jmění                                                                                                             5 zl. 40 kr.

Podučitel měl tedy roční plat                                                              150 zl. 28 kr.

Na   otop dostávala   škola   dříví   od patronátní   vrchnosti 8 sáhů, ze Svobodných Hamrů, Trhové Kamenice a Rohozné po 4 sázích, celkem tedy 20 sáhů.

Z „ Denní knihy pro druhou třídu farní školy v Trh. Kamenici “ z roku 1851 se dovídáme, že „ byli na ní tito učicí předmětové: náboženství, počty, dobropísemnosti, dějepis a zeměpis vlasti, krásopsaní a čtení. “ Čtvrtek byl „dnem odpočinutí“. Jen tu a tam čteme také zápis o hospodaření, zejména o včelařství. Při počtech bylo „ počítání s číslicema, addice, malá a složená multiplikace, tříoudní pravidlo “, v dobropísemnostech se děti učily „ o jméně statném, o vlastnostcích, o uchylování přídavných jmen, o místojménách, o početních slovech, o časoslovech, o dvojím puntíku, o znaménku podivení, o spoluhláskách “, často psaly písemnosti, jako „ Quittancí, Revers či Conto “, psaly i „ rukopisy k visitaci “ a také s učitelem opakovaly, čemu je v náboženských hodinách naučil kněz.

V roce 1864 vznikl spor   o školní patronát. Podle císařského nařízení z 13. září 1864   bylo obcím dovoleno převzít patronát od svých    vrchností.     Kamenické    zastupitelstvo,    zlákáno vyhlídkou,   že bude   mít v   ruce právo  obsazovat školu podle své vůle    a    přitom    ne    větší    povinnosti,   poděkovalo   knížeti Auerspergovi „za otcovské a upřímné opatrování školy“ a ohlásilo, že   si patronát   převezme samo.   Hned byl   vytvořen školní výbor, jehož předsedou byl hamerský   velkostatkář Jan Nevole. Kníže však odmítl patronátu se vzdát a dlouhý spor muselo nakonec rozhodnout místodržitelství, které dalo dosavadnímu patronu za pravdu.

Důležitou změnou byl zákon   č. 48/1868   z 25.   května 1868   o vztahu   školy a   církve, kterým se rušily některé články konkordátu z roku 1855 a školství se vymanilo z jednoznačného vlivu katolické církve.

Proto rok   1869 přinesl   hned   několik   důležitých změn.   První se týkaly   škol. Podle   nových zákonů   přestal být   duchovní správce nejbližším představeným učitele a   byl zřízen úřad c.k. okresních školských inspektorů. Kněžím bylo „ zapovězeno přicházeti kdykoliv do   školy a přerušovati učitele   vlastními hodinami “.   Učitel byl rovněž   zproštěn povinnosti   opakovat s   dětmi náboženské   učivo. Tam, kde bylo   třeba, aby i světský učitel   učil náboženství, dostával za to zvláštní odměnu.

17.   května 1870 připouští výnos c.k.   místodržitelství, aby „hodiny náboženství   byly i v dopoledních     hodinách“,    aby     katecheta    směl     v    hodinách náboženství „církevní obřady   vykonávat a hodiny   si pak v dohodě s řídícím učitelem vynahradit“. Znovu   se připomíná, že „nižádným způsobem se však připustiti nemůže,   aby duchovní správce, kdy se mu   zlíbí, do   školy   vstoupil   a vyučování   učitelovo přednáškou zanedbaného učení náboženského přerušil“.

Hned   nato,   3.   června,   se   upozorňuje   na zákon o školách obecných a měšťanských z roku   1869, který „zapovídá učiteli opakovat   náboženské učivo   katechetou předtím   vyložené“. 15.   září 1870 vydává okresní školská rada  další upřesnění ve vztahu k náboženství na   školách: „Před vyučováním a   po něm modlitby konati a náboženský   zpěv“.   Mše   byly   konány   při   zahájení a ukončení školního roku a   v neděli a ve svátky. Ve   všední den až do konce března „nesmí se   žáci do kostela nutiti – od   1. dubna záleží to na dohodě ředitele   školy a duchovního správce“. A   30. září c.k. okresní školská   rada upřesňuje církevní volno   ve školách takto: „Nevyučuje se: o jednom z masopustních dnů, o velikonocích 8 dní, o svatodušních   svátcích 4   dny, o   vánocích 9   dní, o   Dušičkách dopoledne, na venkovských   školách   jeden   den po požehnání a tři dny v roce o přijímání.“

Výnosem zemské školské rady ze   dne 1. října 1870 byla kamenická škola zařazena do druhé třídy učitelského služného a peníze měly být vypláceny z pokladny   berního úřadu v Chrudimi. Trhová Kamenice s obcemi měla v té době již 2170 obyvatel, což byl jeden z důvodů této úpravy. Učitel Sequens podle tohoto zařazení dostával:

služné                                            500 zl.

přídavek za víceletou službu            50 zl.

přídavek funkční                           200 zl.

Z čehož   se mu   odečítal výnos   z pozemků   10 zl.   a 33 krejcary, takže mu ročně přináležel čistý příjem 739 zl. 27 krejcarů.

Na tehdejší   poměry už to   byl slušný plat,   který si učitel Sequens i jeho pomocník, za   svoji dobře odváděnou práci ve prospěch školní mládeže i obce, plně zasloužil.

Potvrzovali   to   i   žáci,   kteří   mnohdy   prokázali, že byli v opravdu dobrých rukou. Právě v roce 1870 se   v Trhové Kamenici opět narodil jeden   takový chlapec,   který měl   proslavit své   jméno po   celém světě. Byl   to Drahomír Josef   Růžička. Ve svých   šesti letech se s rodiči odstěhoval do Ameriky. Vystudoval medicínu a v New Yorku měl   zavedenou lékařskou   praxi. Již   od svého   mládí se   věnoval fotografování.   V roce   1911 začal   své fotografie  vystavovat po celém   světě. Ve   svých padesáti   letech lékařskou   praxi opustil a věnoval se cele fotografii. Mezi oběma světovými válkami se do své vlasti několikrát vrátil. V roce 1921 dokonce na delší dobu. Svým příkladem zasáhl   i do vývoje české fotografie využíváním světla, jako tvárného prostředku.   V roce 1925 měl   v Praze   samostatnou výstavu, která se stala revolucí čisté fotografie.   Zemřel v   roce 1960   ve věku devadesáti let.

Počátkem roku   1872 odešel do   výslužby učitel Sequens   a na školu přišli   noví dva učitelé.   17. února nastoupil   nový řídící učitel Václav   Macháček, který pak svým působením školu povznesl   na jednu z nejlepších na celém okrese.

Razítko Fischerovy pokračovací živnostenské školy

Václav Macháček se narodil v roce 1839   v Sudoměřicích na   Táborsku. Studia v Českých Budějovicích a v Praze   konal většinou německy, a proto vděčně vzpomínal   na ty učitele   a profesory, kteří   ke studentům mluvili jejich   rodnou řečí. Byl   nejen výborným hudebníkem,   ale i skladatelem   různých školních   písní. Prvním   jeho místem   byly Votice, později Soběslav, Mladá Vožice a nakonec Trhová Kamenice.

Hned první rok jeho ředitelování byla kamenická škola rozšířena o třetí třídu. Ustanoven je, jako druhý učitel, Josef Roček a v Trhové Kamenici si Jan   Fischer zřídil soukromý ústav, který připravoval žáky na   vyšší střední   školy. O   místo se   ucházel i kamenický rodák, učitelující   v   Heřmanově   Městci,   Karel   Steinich.   Místo   však nedostal.

Energický správce   školy usiloval o   to, aby zlepšil   školní docházku a snažil   se získat pro své plány   i místní školní radu. V Pamětní knize si   však na ni stěžuje, že   „jeho podání vyřizuje liknavě“.   Ani   rodiče   nepodporovali   dostatečně působení školy, neboť „děti chodily do školy   nemyté, neučesané a nedbale oblečené“.   Pan   řídící   musel bojovat proti jejich   drsné mluvě a „odnaučovat   je   šišlání   a   huhňání“.   To   však   část občanů nerada přijímala a učitele odsuzovala. Macháčka to ale nemohlo odradit.

Na kamenické   obyvatele působil totiž tenkrát jiný   faktor. V roce 1873 došlo   k náhlému poklesu   vlasařských obchodů. Mnozí   přišli nejen o své úspory, ale ti,   kteří si do obchodu ještě vypůjčili, zaplatili pokles   zájmu o vlasové   síťky mnohdy i   svým nemovitým majetkem. Nebylo tedy divu, že se část jejich hněvu přenesla i na učitele.

V roce 1874   vyučoval   ve třetí třídě pomocný    učitel   Josef   Znojemský, který     neměl zkoušku    způsobilosti.    Ke třetí třídě   byl tedy zřízen dozor. A že škola byla vedena   vzorně,    o   tom   svědčí pochvalné   uznání, které  okresní školská   rada udělila   řídícímu Macháčkovi. Uznání znělo:

Panu Václavu Macháčkovi, říd. učiteli školy v Trhové Kamenici

Po referátě   pp. Františka Tomce a   Františka Černého, delegovaných   členů c.k.   okresní školské   rady v   příčině dozoru   ke třetí třídě   školy v Trhové   Kamenici, usnesla se   podepsaná c.k. okresní   školská rada  v sedění   svém   z   5. srpna   1874 na   tom, vysloviti Vám pochvalné uznání za   velmi horlivé a velmi svědomité působení Vaše a za tuze uspokojivé výsledky, jichž ste docílil s školní mládeží v mluvnici,   počtech, zeměpisu a dějepisu, jakož i v krasopisu.

Přejíce Vám k tomu nadějeme se, že i nadále směrem se budete bráti,   ktarým jste   tak znamenitých   úspěchů dosáhl   u vyučování mládeže.

Za c.k. okresní školskou radu v Chrudimi

dne 5. srpna 1874

c.k. mr. Peyer

Toho roku také přibyla v   kamenické škole další čtvrtá třída s pobočkou a   na školu přišli   další učitelé. Od   října 1874 byla tedy   kamenická   škola   pětitřídní,   to   je   se čtyřmi postupnými třídami a s pobočkou ve čtvrté třídě. Přiškoleny byly osady Polom a Hluboká, odkud do té doby chodily děti do vzdálených Možděnic. Vyučovali tu:

1. třídu   Veronika Osnerová (první učitelka na kamenické škole a autorka historie školy – pozn. aut. ),

2. třídu   Josef Znojemský,

3. třídu   Adolf Průcha,

4. třídu   Václav Macháček (chlapce),

Jan Fischer (děvčata).

Katechetou byl Libor Schauer.

Přes   uznání, kterého   se   škole   dostávalo od   c.k. okresní školské   rady v   Chrudimi, postoj   některých občanů   ke škole   se nezměnil. Jako doklad toho zde   uvádím výpis z protokolu z konference konané dne 7. října 1874:

„ Zpuštěnost   rodičů u   nás   je   veliká. Rodiče   nadávají jak doma, tak   veřejně učiteli, děti to   slyší – jakou úctu   mají pak dítky takové k učiteli. Tím pozbývá   se stále víc a více autorita učitele ve škole – avšak je velmi těžko proti tomu bojovati anebo snad chtíti   to zameziti. Proto   navrhuje se p.   katechetovi, aby učitelové   sami takové   vady školským   úřadům oznamovali,   pak že úřadové sami nuceny budou odpomoc hledati. “

Dřevíkovští Židé si dokonce v roce 1873 vymohli zřízení soukromé německé školy ve své vesnici.

V té době činil nájem z tříd rozmístěných po domech trhovokamenických měšťanů rovných 100 zlatých, později už jen 70. A to byly z důvodů dalšího rozšíření školy v roce 1874 najaty další třídy u pánů Dominika Cellara, Jana Cellara a Josefa Zábského.

V roce 1875 se škola zúčastnila okresní školské výstavy v Chrudimi. Poslala pomůcky pro třídu elementární a k čítankám vyučovací postupy, modely hospodářských strojů a dětské ruční práce. Václav Macháček dostal odměnu nejvyšší – čestný diplom – a to hned dvakrát: za vzornou činnost v oboru mluvnictví, krasopisu a počtů, „ jakož i za sbírku vlastních školních písní. “ Stejně byl odměněn i učitel Adolf Průcha za botanickou sbírku a mapu okolí. Pochvalnými dekrety byly oceněny zásluhy Veroniky Osnerové a Jana Fischera.

Po smrti učitele Adolfa Průchy,   který zemřel 4. ledna 1876, byli na školu jmenováni Karla Burešová, podučitel Jan Starosta a učitel Karel Václav Rais .

Bylo to   ve čtvrtek 13.   září roku 1877,   kdy nastoupil K.V. Rais své první učitelské místo na škole v Trhové Kamenici.

K.V. Rais   – maturitní fotografie

Karel   Václav   Rais   se   narodil   4.   ledna   1859   v lázních Bělohradě   u   Nové   Paky   na   Jičínsku.   Rais   vychodil tři třídy bělohradské školy,   čtvrtou třídu ve Vrchlabí   a reálku v Jičíně. Po absolvování reálky se dal   zapsat do učitelského ústavu, který v roce 1877 zakončil maturitou s velmi dobrým prospěchem.

Raisovi se do Trhové Kamenice moc nechtělo. Vyzval ho k tomu bratr   trhovokamenického   řídícího   Ferdinand   Macháček,   ředitel učitelského ústavu. Na   radu rodičů přece jen Rais  vyhověl a žádost na školu do Trhové Kamenice   si podal. V polovině srpna 1877 dostal dekret   a přišel také   den, kdy zkon čily   prázdniny a Rais nastoupil cestu na své první učitelské  místo. Z vlaku   vystoupil v Hlinsku.   V hostinci   si odpočinul   a vydal   se pěšky do Trhové Kamenice, kam přišel tehdy s neveselými myšlenkami. Z Kamenice se Rais vrátil k rodičům zklamaný   a nešťastný. Ale klidná a srdečná reakce Ferdinanda Macháčka na jeho žalostný dopis rozhodla, a tak se před   15. zářím Rais stěhoval   do Trhové Kamenice. Doprovázeli ho jeho otec a bratranec. Při   loučení s nimi Rais hořce plakal – zůstal v Kamenici sám – začal si zvykat.

První jeho   byt byl v   prvním patře domu   č. 6 za   kostelem, který patřil krejčímu Karlu Linhartovi.

Od Nového roku   1878 byla povolena při škole   pátá třída a u ní byla zřízena pobočka. V   seznamu učitelského sboru z toho roku čteme   jména:   Karla   Burešová,   Karel   Rais,  mladší učitel, Jan Starosta, Josef Klička, František Roztočil, J. Hudec a Marie Hrozná. Lidé v té době říkali žertem:   „Starosta se roztočil, vzal za   kličku a šel na rajs“. Poměry mezi žactvem však, přes snahu celého učitelského sboru,   nebyly   takové,   jak   by   si   řídící   Macháček   přál. Tak například v Pamětní   knize najdeme zápis z konference   ze dne 19. ledna 1878,   kdy si Rais posteskl:   „ Jsou žákyně, které obcovavše více   s   hovádky   nežli   s   lidmi,   příliš slušným   chováním   se nevykazují.   Žákyně nedbalé   zůstávají stále   více pozadu   a málo radosti mi   připravují “. Svou   roli tu   sehrávala   chudoba. Vždyť v té době bylo ve škole na 130 žáků chudých rodičů.

V roce 1878 se jednalo o postavení zcela nové školy, a to na Horním konci, kde měly být zakoupeny domy Samuela Fuchse a Antonína Matrasa (za 900 a 400 zlatých), stavba byla stavitelem Stašků z Chrudimi odhadnuta na 23628 zlatých. Nakonec však bylo od tohoto plánu upuštěno, a to na návrh Jana Nevole ze Svobodných Hamrů, aby se provedla jenom přístavba k budově staré.

V dubnu roku 1879 slavilo město stříbrnou svatbu Jejich Veličenstev. Dne 23.   dubna   byl   školou pořádán   slavnostní průvod osvětleným městem. Den nato   – 24. dubna, ve slavnostní  den – sloužil farář Jan   Chvála slavnostní   mši,   při   které učitelský   sbor zazpíval písně. Pak, po slavnostní řeči,   zasadili žáci 5. třídy František Mrkvička   a   Božena   Pejchová,   „ byvše  spolužáky svými vyvoleni, každý po jedné lípě u kašny “.

Poté   byla uspořádána   slavnost ve   škole, na   které pronesl proslov K.V. Rais. Potom dostalo každé dítě jednoduchý oběd a „ učitelský sbor něco piva “, jako   dar místní školské rady. Po obědě pronesl řídící   Macháček řeč, z   níž vyjímám větu:   „ Přáli bychom si, aby si rodiče   školy vždy   všímali tak   jako dnes, potom bude v městě našem jistě blaho “.

28. září   1879 povolila c.k. okresní   školská rada zavést na škole v Trhové Kamenici od 1. ledna 1880 industriální vyučování a s   novým    školním   rokem 1880-81   nastoupili    na   trhovokamenickou pětitřídní   školu   noví   učitelé   –  Julius   Tichovský, František Tuláček a industriální učitelka Arnoštka Kellnerová.

Ale   rok   1880   byl   pro   Trhovou   Kamenici   významným jinou událostí. Jednoho   zimního večera   roku 1880   se v   hostinci „U knížete“ zrodila v hlavách Raise, Tichovského a Tuláčka Vzdělávací beseda, budoucí   nejčilejší kulturní   spolek na   celých Železných   horách v 80.   letech   19.   století.   Dne 3.   prosince   svolal   Rais   do hostince schůzku, na   které vyložil úkol spolku a   vybídl k výběru jména.   Po mnoha návrzích bylo   vybráno jméno spisovatele Jana Nerudy,   a tak   byl toho   večera spolek   pojmenován na Vzdělávací besedu Neruda .   Rais, jako zvolený   jednatel, dostal za   úkol požádat   Nerudu o   svolení. Hned   druhý den   odevzdával Rais   dopis adresovaný „Mistru Janu Nerudovi,   spisovateli a redaktoru v Praze“.

Čekali   dlouho na   odpověď, ale   ta nakonec   přišla. Jenomže Rais ani   jeho kolegové z   ní valnou radost   neměli. Zde je   opis dopisu, kterým Jan Neruda Raisovi na jeho prosbu odpověděl:

„Velectěný pane!

Že   jsem dosud   na ctěný   Váš list   neodpověděl, nestalo   se z nezdvořilé liknavosti.   Ale choroba má   tíží; musím ovšem   přes všechno   konat své   práce, a   vykonám-li je,   jsem rád, když nohu natáhnu zas na pohovku. Tolik na nutnou omluvu.

Avšak co   jste si to   nešťastného vzpomněl s   tím „Nerudou“! Věřte,   že co   zde řeknu   není žádná   strojená skromnost, nejsemť žádnou   mužskou   koketou.   Ta   celá   věc   běží   ale   veškerým mým životním a českým náhledům proti   srsti. Za celé čtvrtstoletí své činnosti převzal   jsem hodnosti jen dvě:   svého času sekretářství výboru Národního   divadla a před třemi   lety předsednictví Spolku žurnalistického –   a obě jen  proto, že by   téhož času –   to mohu říci   –   nebylo   jedno   ani   druhé   mé činnosti postrádati mohlo. Nesmírně   a   vděčně   rád   přenechával   jsem   jiným radost z voleb a hodností, vždyť tak mnohý by   ani ničeho nepodnikl, kdyby nebyl vyznamenán.   U nás   je však   toho oslavování   živých, to vynášení autorit do závratných až výší, tak mnoho, že člověku až nechutno.

Proč   jste    nezvolili   jméno   někoho    ze   zesnulých?   Snad Čelakovský? Snad Hálek? Snad jiné Vám krajinsky bližší?

Předložte sobě ještě jednou dvě   věci: a) Že i neradno volit jméno někoho   – bohudík –   ještě živoucího; b)   že jméno –   slovo i název „Neruda“ není mi pěkné. Kdo ví, zda by členy spolku někdy nemrzelo, kdyby jim někdo posměšně říkal kdy „nerůd“.

A   zvolíte-li jméno   jiné, dám   rád dvacet   zlatých na účely spolku Vašeho. Uplácím Vás, jak vidíte.

Prosím: dobře   rozvažte, změňte úmysl   svůj a proveďte   tedy změnu tak,   aby nastávajícímu spolku neškodilo   nic. Pak mi dejte vítanou zprávu, že mohu příspěvek svůj Vám zaslati.

Skládám   celou věc   do rukou   Vašich. Učiňte   po řečeném dle nejlepší rozvahy své.

Upřímné díky za Váš svižný spisek.

A srdečný pozdrav.

Váš k službám ochotný                                          Jan Neruda.“

Neodmítl sice, ale výhrady měl. Rais se rozhodl svoji prosbu opakovat a výsledek byl příznivý – Neruda nakonec souhlasil a „kmotřencům svým“ poslal i fotografii s vlastnoručním podpisem.

Na   dalších schůzkách   byly   navrženy   stanovy a   zaslány ke schválení c.k. místodržitelství do Prahy.

Obsahovaly   pět   odstavců   s   celkem   22   paragrafy. Byly to odstavce:

A) O účelu a prostředcích spolku

B) O členech

C) O valné hromadě

D) O výboru

E) Zvláštní ustanovení

Z celých stanov zde uvádím pouze znění odstavce A:

„A/ O účelu a prostředcích spolku:

§1. Účelem spolku jest:

podporovat snahy   členů po vzdělání,   přispívat k šíření osvěty, pěstovati vzájemnost mezi členy a podporovati dobročinné účely.

§2. Prostředky k dosažení tohoto účelu jsou:

a) rozpravy a přednášky výjma politické;

b) veřejné listy a přiměřená knihovna;

c) pořádání   divadelních   představení, hudebních   zábav, plesů, dýchánků a výletů.“

Řády vzdělávací Besedy „Neruda“ v Trhové Kamenici

Razítko Besedy „Neruda“

C.k. místodržitelství stanovy dne   9. února roku 1881 schválilo a Vzdělávací beseda   Neruda zahájila svoji činnost. Provedla řádné volby, ve kterých byli zvoleni:

předseda                 MUDr. Bohumil Brebera,

místopředseda         Václav Macháček, řídící učitel,

jednatel                   Karel Václav Rais,

správce knihovny    František Tuláček,

pokladník                Jan Chvála, farář,

režisér                     páter Antonín Pitter.

V   roce   1881   dostal   člen   výboru   Besedy učitel František Tuláček ke dni 9. února definitivu na škole v Trhové Kamenici.

18.   května 1881   slavila Kamenice   svatbu korunního   prince Rudolfa   s belgickou   princeznou Stefanií.   V podvečer   byla Kamenice slavnostně osvětlena, vyzdobena   transparenty a   prapory a „ stříleno z moždíře “. Druhý   den konal farář Chvála slavnostní mši,   na které   byl svěcen   prapor městského   cechu. Po   mši byly zasazeny   žáky   páté   třídy   V.   Kabeláčovou, Antonií Cellarovou, Františkem   Rohlíkem   a   Josefem   Hospodkou   lípy,   a to dvě před školou   a   dvě   za   kašnou.   Lípy   daroval   městu vrchní lesmistr knížete z Auerspergu Jan Freýgang z Libáně, otec obvodního lékaře MUDr. Karla Freýganga na paměť jeho jmenování do Trhové Kamenice.

Večer uspořádala Beseda Neruda   akademii s programem. K příležitosti slavené svatby stvořili a vydali tiskem Rais a Macháček Píseň   české   mládeže.   A   že   píseň   „zaletěla“   i tam, kam byla určena, byl důkazem telegram, který obdrželi. Zněl:

„An die Herren Lehrer Machacek und Rais, Kamenitz, Böhmen.

Seine   Kaiserliche   Hoheit    Kronprinz   danken   für   loyalen Glückvünche anlaßlich seiner Vermählung.

Der   Obersthofmeister K.   und K.   Hoheit Kronprinz Erzherzog Rudolf.“

V překladu:

„Pánům učitelům Macháčkovi a Raisovi, Kamenice, Čechy.

Naše císařská jasnost korunní princ děkuje za loajální přání štěstí při příležitosti naší svatby.

Nejvyšší hofmistr   c. a k. jasnosti   korunní princ arcikníže Rudolf.“

I takových uznání dostávalo se naší Besedě, respektive jejím členům.

Toho roku však potkala Raise první těžká rána od jeho příchodu do Kamenice. 6. června 1881 zemřela   na tuberkulosu jeho první láska Karla   Burešová.   Rais tuto ztrátu   velmi těžce nesl   a dlouho se z ní vzpamatovával. A když se pak po prázdninách   vracel z domova zpět do Kamenice, posteskl si mamince: „ Takhle mi bylo roku 1877, to jsem   také nechtěl o   Železných horách ani   slyšet. “, a z   toho důvodu si   také   Rais   požádal o   přeložení – chtěl do  Hlinska – a řídící Macháček mu žádost doporučil.

K   světu se   měla Vzdělávací   Beseda Neruda.   2. února   1882 zvala   na svůj   první, a   jak byl   hodnocen v   Poslu z Východních Čech, velkolepý   bál. Ale už 25.   února 1882 svolal místopředseda Václav   Macháček schůzi  Besedy, na   které se   rozloučili s jejím zakladatelem Karlem Václavem Raisem. Přišli   i Raisovi žáci. A od 1.   března   1882   převzala   Raisovu   třídu   slečna   Marie Hrozná, budoucí Raisova manželka. A s Raisem odešel také první spisovatel Trhovokamenicka.

Dne 22. února dostal Václav Macháček z biskupského Consistoria v Hradci Králové „ chvalné uznání, že službu chorální při chrámu Páně svědomitě zastává, školní mládež ve zpěvu chrámovém cvičí a vůbec se o povznesení a zvelebení chrámové hudby svědomitě stará. “

Mnoho změn už prošlo nad naší školou. Mnoho učitelů se na ní už vystřídalo. Připomeňme si tedy ty, kteří působili na škole za ředitelování Václava Macháčka, a tedy i v době Raisově.

Řídící učitel Václav Macháček (1872 – 1887)

Jan Fischer 1872 – 1877 Marie Hrozná 1878 – 1882
Josef Znojemský 1872 – 1875 Jan Svoboda 1878 – 1879
Veronika Osnerová 1874 – 1876 Emanuel Brebera 1878, 1880 – 19041904 – 1920 řídící učitel
Emanuel Pejcha 1874 František Tuláček 1878 – 1882
Adolf Průcha 1874 – 1876 Vincenc Stýblo 1879 – 1880
Bohumil Chmelař 1876 František Vosyka 1879 – 1880
Matylda Chlumecká 1876 Julius Tichovský 1880 – 1884
Jan Roček 1876 – 1877 Vojtěch Vokřínek 1882 – 1883
Jan Novák 1876 – 1877 František Zavřel 1882 – 1891
Karla Burešová 1876 – 1877 Jan Sedláček 1882 – 1883
Karel Václav Rais 1877 – 1882 Růžena Paulusová 1883 – 1885
Jan Starosta 1877 – 1878 Václav Červenka 1883 – 1904
Josef Klička 1877 František Petr 1884 – 1886
František Roztočil 1877 – 1878 Barbora Procházková 1885 – 1888
Jan Hudec 1877 – 1878 Vincenc Pelikán 1886 – 1890

Jak je zřejmé, nebylo mnoho těch, kteří na trhovokamenické škole pobyli delší čas. Většinou to bylo jedno z jejich prvních působišť, které je jenom připravovalo pro další učitelskou dráhu.

Ve Dřevíkově a Freyhammru dne 1ho června 1855.

Jos. Joska                        Václ. Urban

Václ. Chmelař                 Jos. Kopecký

Jar. Tománek                  Václ. Hrdlička

Václ. Bříza                       Salomon Fuchs

Vojt. Tezner                      Markus Fuchs

Ant. Sayfrt                        Marek Bergmann

Jan Elich                          Jos. Wasserpaul

Jan Růžička                     Jos. Bergmann

Domin Růžička               Franz Záruba

Kar. Homolka                 Václ Streysler

Veronika Sayfrt              Vencel Urban“

Krajský   úřad dopis   postoupil okresnímu   úřadu v Nasavrkách a ten pak   dne 26. června 1855   faráři v Trhové Kamenici,   aby do osmi   dnů podal   vyjádření a   oznámil též   fassi místního učitele a počet žáků.

Farář Václav Krejcar odpověděl, že všechny důvody stěžovatelů se nezakládají na pravdě, a to:

„1/ Děti nechodí do školy ne pro velkou vzdálenost a ne pro velký počet žáků ve třídě, ale rodiče je sami nechávají doma, aby pásly dobytek.

2/ Do kamenické   školy nepatří 350 žáků, ale jen   268 a 21 židů, kteří   Bohužel celý   rok školní   zanedbávají, a   proto dvě   třídy úplně stačí – pro větší pohodlí by stačilo pořídit do každé třídy dvě nové lavice   – podepsaný neví o žádném   případě, že by nějaké dítě pro velkou stísněnost onemocnělo.

3/ Zvýšený školní plat nebyl   určen svévolně učitelem, ale uznán c.k.   komisí při   c.k.   okresním   hejtmanství a   podle nejvyšších nových patentů.

4/ Starý školní plat byl týhodně 2 kr., 1 kr. a 1 / kr., a proto při 140 uznaných chudých (a neplatících) žácích mohl učitel se svým pomocníkem žít jen chudě a jestli má kousek pole a louky, je to   půda tak   neúrodná, že  z ní   některý rok   žádný užitek   nemá a ještě z ní platí do obecní pokladny ročně 5 zl. a 6 krejcarů.

Žádost   o zřízení   další 3.   třídy je   neodůvodněná, protože není pro ni   v budově místa a pro chudobu   nelze pomýšlet na přístavbu. Třídy jsou prostorné a jest si jen přát, aby děti navštěvovaly školu pilněji.

Podepsaný nemůže   jinak než slavný okresní   úřad prosit, aby stížnost   zamítl a   stěžovatele přiměl   nejen k   placení školního platu, ale k pilnější školní docházce a opatření školních lavic.“

Záležitost   se dostala   až k   místodržitelství v   Praze a to v březnu   roku   1856   rozhodlo,   aby   stěžovatelé   byli přidrženi k placení náležitého   sobotáles, ale zároveň   dalo pokyn, aby   se ihned zavedly patřičné kroky ke zřízení třetí třídy.

Školní spor se však vlekl dále.

Před svou   smrtí psal ještě   kamenický představený František Schulz dopis na c.k. okresní   úřad v Nasavrkách. Dopis je datován 17. června 1856 a má následující text:

„Podepsaná městská rada nenahlíží, proč by měla být v Trhové Kamenici   kvůli několika   krátkozrakým   rebelantům   z   Freyhammru a Dřevíkova   pořizována třetí   třída. Škola,   jejímž patronem   je Jeho  Osvícenost kníže   Vincenc Karel   z Auerspergu,   už déle než jedno   století pozůstává   ze dvou   tříd, je   úplně prostorná   pro všechny   školou povinné   žáky,   učitel   Sequens a   jeho podučitel Roček se vždy horlivě snaží,   aby dosáhli skvělého úspěchu, ať se jen rodiče o děti starají a ať školu nezameškávají.

Také se v celé Trhové Kamenici nenajde žádná vhodná místnost pro třetí   třídu a byt pro   dalšího učitele – to   je možno nalézt nejvýše ve   Freyhammeru, kde je zámek   a úřednický byt uprázdněn. Naproti tomu jsou  ve školní budově v Trhové   Kamenici poměry tak stísněné, že učitel   sám je odkázán na dvě   malé světnice. Nějaké rozšiřování neb změna ve školní budově je nemožná bez souhlasu J. O. pana patrona.

Dotaci pro dalšího učitele   nelze v nynějších těžkých dobách dosáhnout. Obecní pokladna   je až na dno prázdná   – starosta není vstavu obstarat dvěma učitelům jejich plat.

Proto   navrhuje   slavnému   okresnímu   úřadu,   aby od zřízení třetí třídy upustil, protože jí není potřebí.

Jestliže si však dřevíkovští   a freyhammerští poddaní ( ! ) , za které   kamenická   obec   od   mnohých   let   musela   hradit   zřízená břemena, chtějí mít   školu vlastní, nic jim nestojí   v cestě. Kameničtí   učitelé   jim  ty   4    sáhy   dřeva,   které   jim   hamerský velkostatek každoročně na vytápění   poukazuje, rádi odpustí. Beztoho těmto   obcím potřebné vzdělání   mládeže leží málo   na srdci. Proto by jim byla vlastní   škola užitečná, pomohla by při nejmenším vychovat lepší příští generaci.“

A tak se školní spor opět dostal   až na   pražské místodržitelství, odkud městská rada v Trhové   Kamenici dostala dne 12. května 1857 dopis následujícího znění:

„V záležitosti filiální školy   ve Svobodných Hamrech nebo na Dřevíkově nebyly   dosud splněny náležité požadavky   i není vhodné budovy, dokonce   nelze školní učebnu umístit   ve stavení najatém, není zajištěno 7  sáhů dřeva na otop ani   učitelský plat, nejméně 200   zlatých   při   okrouhle   80   žácích   –   proto povolení zřídit samostatnou   školní stanici   může být   dáno jen   tehdy, až   budou podmínky splněny. Děti   z obou obcí jsou dále   zaškoleny do farní školy   v Trhové   Kamenici, ale   jejich rodičům   je dáno   na vůli, chtějí-li jim opatřit vyučování exkurendo za dozoru učitele farní školy, při čemž svému učiteli budou platit odměnu 100 zlatých.

C.k.   okresní   úřad   má   zabezpečit   tuto   odměnu   a má dále zprostředkovat učebnu   (nájem), zařízení, otop,   úklid a čištění, opatřit vyučujícího náboženství a resultát co nejdříve ohlásit.“

S ohledem na závěr dopisu   byli na trhovokamenickou faru dne 8. července   1857 svoláni občané ze   Svobodných Hamrů a Dřevíkova a o jednání byl sepsán tento protokol:

“ Z á s t o j

jest otázání občanů dřevíkovských   a freyhammerských, týkající se zavedení prozatímní školy na Dřevíkově a ustanovení učitele a jak a kterak ten samý vyživován býti může. Občané odpovídali:

My nemůžeme pochopiti, jakým   pádem bychom k takovým zbytečným   výlohám, kteréž   jako   chudobní   občané nikdy   vstavu nejsme plniti přidržáni   býti mohli, když ani   místnosti pro jakou školu nemáme, obecního jmění pražádného   není   a   konečně   škola   v Kamenici   dosti   příležitostná jest; pročež prosíme veškeré občané, aby slovutná městská rada naši   nuznost vyšším c.k. místům takové vyjádření předložiti  neopoměla a při tom   schválila, že ku škole kamenický až posud přivtěleni chceme býti.

Wenzel Urban rychtář           Josef Kohn

Joska František                     Anton Jeníček

Franz Sayfert

Václ. Hrdlička

Václ. Urban

Jan Tománek

Cosan me                             Jos. Zeman

Franz Urban

Václ. Krejcar farář              Jan Boháč

Jan Chvála

učitel náboženství                Vojt. Kabeláč

měšťanosta

     J. Schulz“

Týden   po tomto   jednání, 15.   července 1857,   psala městská rada v Trhové Kamenici c.k.   okresnímu úřadu v Nasavrkách   dopis, v němž se přimlouvá za ponechání dosavadního stavu.

K tomu c.k.   okresní úřad v Nasavrkách   nařídil, „když městská rada uznává   za nemožné zřídit   školní stanici na   Dřevíkově, aby kamenickou školu   rozšířila o třetí třídu,   protože dvě třídy pro takový počet žáků nestačí“. A   vyžádal si do čtrnácti dnů zprávu, „ jak bude věc vyřízena “.

Městská rada svolala na 23. července 1857 zástupce Dřevíkova a Svobodných   Hamrů a   c.k. okresnímu   úřadu v   Nasavrkách z tohoto jednání podala zprávu:

„Občané jmenovaných míst nemohou   výběžného učitele sobě držeti,   protože   se   odkazují   na   svoji   chudobu,   nemají   žádnou vrchnost,   v   nynějších   těžkých   dobách   takové břemeno přijmout nemohou a  ostatně ve svém   prvním podání z   1. 7. 1855   o žádnou školu   nežádali,   ale   jen   o   snížení   sobotálesu.   Někteří   ani nevěděli, co v oné stížnosti stojí.   Počet žáků z jejich obcí nebyl tehdy udán   správně, v kamenické škole je   vždy k sezení dost pohodlí i místa,   zvlášť, když každého dne se   oučtovati může, že více než 60 žáků školu opomíjí.

Městská rada   v Trhové Kamenici   sama také pochopit   nemůže, proč   by se   ještě jedna   třída vzdělati   měla, anať   přesvědčena jest, že jen něco málo přes 200 dítek denně školu navštěvuje.

Pročež žádá nížepodepsaná rada, aby c.k. okresní úřad milostivě od násilí   k vzdělání této nové třídy   v Trhové Kamenici odstoupil,   poněvadž ani   obyvatelům Dřevíkava   a Freyhammerů;   tím méně obyvatelům trhovokamenickým   takové podniknutí zcela nemožné jest.“

Nakonec 27. července 1857 poslali místodržitelství dopis sami občané Dřevíkova a Svobodných Hamrů:

„Poslušně podepsaní poddaní z Freyhammeru a Dřevíkova, kteří při   vzniku nejvýš   nařízeného   zvýšeného   školního platu   dne 1. června   1855, o   zmírnění téhož   prosbu   na   c.k. krajskou   vládu v Chrudimi v největší   poddanosti   zaslali,   byli prostřednictvím c.k. slavného   okresního úřadu v Nasavrkách   odkázáni na nařízení c.k.   místodržitelství,   kde   jim   nejmilostivěji   bylo   povoleno exkurendo učitele   s podmínkou, že najmou   pohodlnou učebnu, všechno školní zařízení, čištění školy, výlohy školní visitace, otop a povoz pro P. katechetu vedle odměny učiteli nejméně 100 zlatých z   vlastních   prostředků opatřiti   chtějí –   přísně nařízeno dbát o to, toto nařízení vyplnit.

Nejposlušněji   podepsaní nemohou   opomenout za   tuto vysokou milost nejponíženější dík vyjádřiti,   ale ačkoli je jejich přáním mít školu ve   vlastní obci, je, v nynějších   stísněných a těžkých dnech,   nejposlušněji  podepsaným,   kteří   žijí   ve velké chudobě a nouzi,   je jim   zcela nemožno   tyto výlohy   vzít na sebe. Sotva c.k. daně a   vysokým úřadem jim uložený školní   plat jen s velkou námahou splatit vstavu jsou a skoro celý rok zůstávají dlužni.

     Protože jen malé a přitom ještě nevýnosné pozemky mají, žádný jiný   výdělek v obci,   žádné lesy a   nyní ani žádnou   vrchnost nemají,   která by   jim mohla   v otázce   nové školy   pomoci, prosí nejposlušněji podepsaní   ve vší poddanosti   vysoké c.k. ministerstvo, aby   ráčilo nás od   povinnosti vydržovat exkurendo   učitele z vlastních   prostředků    nejmilostivěji   zbaviti   a    žádají   na kolenou, jim prostě tu vysokou   milost prokázat, a vysoké svolení dáti, aby školní   vyučování v Trhové Kamenici, kam   asi 260 školních dítek   patří, kteří ve   dvou oddělených třídách   jsou vyučovány, z   kterých ale pro   nemoc a jiné   příčiny ve vysoké  horské poloze téměř 50 dětí denně školu navštívit nemohou, se mohlo díti střídavě. Tak by bylo vyhověno všem stranám.“

Podepsáno bylo 37 sousedů a   představení Josef Wasserpauer a Václav Urban.

A tak se spor vlastně   ukončil, aniž bylo rozhodnuto o vítězi a poraženém. Na Dřevíkově škola nestála a kamenická škola měla i nadále jen dvě třídy.

V roce 1860 se dostalo uznání učiteli Sequensovi za jeho práci ve škole.   Školní rok byl vždy zakončován zkouškou, které byl   přítomen biskupský vikář a   okresní školdozorce, tehdy Eduard   Prašinger. Roku   1860 se   dostavil i  přednosta okresního úřadu v   Nasavrkách Ehrlink. S prospěchem   žáků byl tak spokojen, že   udělil učiteli   Sequensovi „Belohungsdekret“   (v dnešním smyslu slova čestné uznání – pozn. aut. ), ve kterém stálo:

„ Die Schulprüfung bei der   heuerigen canonischen Visitation falle in der   zweiten Kamenitzer Klasse   so trefflich aus,   daß sie nur ein sehr eifriger   Paedagog in der Art anbahnen   konnte. Ich kann nicht unterlaßen, Ihrer Methode und unermüdlichen Fleiße das verdiente Lod   zu sollen .“

V překladu: „Školní zkouška při   letošní kanonické visitaci dopadla   v obou dvou kamenických   třídách tak znamenitě, že   jen   velmi   horlivý   pedagog   může   tohoto způsobu dosáhnout. Nemohu opomenout jeho metody a tak záslužnou neúnavnou píli.“

Však si té chvály učitel   Sequens zasloužil. Ve dvou třídách až 280 dětí! A taková spokojenost představených! Pochvalné uznání za své působení se dostalo i pomocníkovi Josefu Ročkovi.

Rok   1863 přinesl   také nové   platové zlepšení   pro učitele. Fasse z tohoto roku obsahuje údaje příjmů a vydání školní služby, varhanické   a kostelnické. Presentátorem školy   byl Vincenc Karel II.   kníže z   Auerspergu.

Přiznání   uvádí na   kamenické čkole 308 dětí,   a to   156 chlapců   a 152   děvčata. Místních   bylo 142. Pro nemoc nechodilo však 30 žáků a   za dalších 50 chudých platila domovská obec,   a to po 2   kr. sobotálesu. Normální plat  měli tedy učitelé pouze   od 288 dětí.   Přiznání též poznamenává,   že učitel užívá ve školní budově ke své potřebě dvě místnosti a podučitel jednu.

Příjmy byly tyto:

Reality    : 1 jitro 800 sáhů polí                                                                             3 zl. 50 kr.

1 jitro 669 sáhů luk                                                                               2 zl. 62 kr.

Naturálie : 3,75 q žita a 1 sud piva                                                                  12 zl.   7 kr.

299 sáhů pastvin u školy                                                                           91 kr.

z obecní pokladny Trhové Kamenice                                               8 zl. 40 kr.

od patronátní vrchnosti                                                                  14 zl. 70 kr.

od Rohozné, Kameniček, Travné a Zubří                                     4 zl. 32 kr.

od Svobodných Hamrů, Dřevíkova,

Veselého Kopce a Jančouru                                            2 zl. 11 kr.

od rolníků po libře másla                                                                11 zl. 37 kr.

školní plat za 47 týdnů od 288 dětí

po 2 kr.                                                                         509 zl. 96 kr.

varhaníkův plat z farni pokladny

Trhové Kamenice                                                                                1 zl. 89 kr.

za službu u Sv. Mikuláše                                                                            84 kr.

za různé nadání a štolu                                                                       3 zl. 24 kr.

za kostelnictví                                                                                    4 zl. 20 kr.

Součet všech příjmů                                                                     580 zl. 50 kr.

Vydání byla:

Školní plat podučitelův za 43 děti                                                        88 zl. 71 kr.

dobrovolný příspěvek podučiteli                                                        31 zl. 50 kr.

čištění dvou tříd                                                                      25 zl. 20 kr.

7% daň z příjmu                                                                                  82 kr.

Celkové vydání                                                                   146 zl. 23 kr.

Čistý příjem učitelův                                                                         434 zl. 27 kr.

Podučitelovi náleželo:

Školní plat za 43 děti                                                                              88 zl. 71 kr.

od správce školy dobrovolně                                                              31 zl. 50 kr.

od velkostatku Svobodné Hamry                                                           7 zl. 54 kr.

od panství nasavrckého                                                                        17 zl. 22 kr.

 

z církevního nasavrckého konkrétního

jmění                                                                                                             5 zl. 40 kr.

Podučitel měl tedy roční plat                                                              150 zl. 28 kr.

Na   otop dostávala   škola   dříví   od patronátní   vrchnosti 8 sáhů, ze Svobodných Hamrů, Trhové Kamenice a Rohozné po 4 sázích, celkem tedy 20 sáhů.

Z „ Denní knihy pro druhou třídu farní školy v Trh. Kamenici “ z roku 1851 se dovídáme, že „ byli na ní tito učicí předmětové: náboženství, počty, dobropísemnosti, dějepis a zeměpis vlasti, krásopsaní a čtení. “ Čtvrtek byl „dnem odpočinutí“. Jen tu a tam čteme také zápis o hospodaření, zejména o včelařství. Při počtech bylo „ počítání s číslicema, addice, malá a složená multiplikace, tříoudní pravidlo “, v dobropísemnostech se děti učily „ o jméně statném, o vlastnostcích, o uchylování přídavných jmen, o místojménách, o početních slovech, o časoslovech, o dvojím puntíku, o znaménku podivení, o spoluhláskách “, často psaly písemnosti, jako „ Quittancí, Revers či Conto “, psaly i „ rukopisy k visitaci “ a také s učitelem opakovaly, čemu je v náboženských hodinách naučil kněz.

V roce 1864 vznikl spor   o školní patronát. Podle císařského nařízení z 13. září 1864   bylo obcím dovoleno převzít patronát od svých    vrchností.     Kamenické    zastupitelstvo,    zlákáno vyhlídkou,   že bude   mít v   ruce právo  obsazovat školu podle své vůle    a    přitom    ne    větší    povinnosti,   poděkovalo   knížeti Auerspergovi „za otcovské a upřímné opatrování školy“ a ohlásilo, že   si patronát   převezme samo.   Hned byl   vytvořen školní výbor, jehož předsedou byl hamerský   velkostatkář Jan Nevole. Kníže však odmítl patronátu se vzdát a dlouhý spor muselo nakonec rozhodnout místodržitelství, které dalo dosavadnímu patronu za pravdu.

Důležitou změnou byl zákon   č. 48/1868   z 25.   května 1868   o vztahu   školy a   církve, kterým se rušily některé články konkordátu z roku 1855 a školství se vymanilo z jednoznačného vlivu katolické církve.

Proto rok   1869 přinesl   hned   několik   důležitých změn.   První se týkaly   škol. Podle   nových zákonů   přestal být   duchovní správce nejbližším představeným učitele a   byl zřízen úřad c.k. okresních školských inspektorů. Kněžím bylo „ zapovězeno přicházeti kdykoliv do   školy a přerušovati učitele   vlastními hodinami “.   Učitel byl rovněž   zproštěn povinnosti   opakovat s   dětmi náboženské   učivo. Tam, kde bylo   třeba, aby i světský učitel   učil náboženství, dostával za to zvláštní odměnu.

17.   května 1870 připouští výnos c.k.   místodržitelství, aby „hodiny náboženství   byly i v dopoledních     hodinách“,    aby     katecheta    směl     v    hodinách náboženství „církevní obřady   vykonávat a hodiny   si pak v dohodě s řídícím učitelem vynahradit“. Znovu   se připomíná, že „nižádným způsobem se však připustiti nemůže,   aby duchovní správce, kdy se mu   zlíbí, do   školy   vstoupil   a vyučování   učitelovo přednáškou zanedbaného učení náboženského přerušil“.

Hned   nato,   3.   června,   se   upozorňuje   na zákon o školách obecných a měšťanských z roku   1869, který „zapovídá učiteli opakovat   náboženské učivo   katechetou předtím   vyložené“. 15.   září 1870 vydává okresní školská rada  další upřesnění ve vztahu k náboženství na   školách: „Před vyučováním a   po něm modlitby konati a náboženský   zpěv“.   Mše   byly   konány   při   zahájení a ukončení školního roku a   v neděli a ve svátky. Ve   všední den až do konce března „nesmí se   žáci do kostela nutiti – od   1. dubna záleží to na dohodě ředitele   školy a duchovního správce“. A   30. září c.k. okresní školská   rada upřesňuje církevní volno   ve školách takto: „Nevyučuje se: o jednom z masopustních dnů, o velikonocích 8 dní, o svatodušních   svátcích 4   dny, o   vánocích 9   dní, o   Dušičkách dopoledne, na venkovských   školách   jeden   den po požehnání a tři dny v roce o přijímání.“

Výnosem zemské školské rady ze   dne 1. října 1870 byla kamenická škola zařazena do druhé třídy učitelského služného a peníze měly být vypláceny z pokladny   berního úřadu v Chrudimi. Trhová Kamenice s obcemi měla v té době již 2170 obyvatel, což byl jeden z důvodů této úpravy. Učitel Sequens podle tohoto zařazení dostával:

služné                                            500 zl.

přídavek za víceletou službu            50 zl.

přídavek funkční                           200 zl.

Z čehož   se mu   odečítal výnos   z pozemků   10 zl.   a 33 krejcary, takže mu ročně přináležel čistý příjem 739 zl. 27 krejcarů.

Na tehdejší   poměry už to   byl slušný plat,   který si učitel Sequens i jeho pomocník, za   svoji dobře odváděnou práci ve prospěch školní mládeže i obce, plně zasloužil.

Potvrzovali   to   i   žáci,   kteří   mnohdy   prokázali, že byli v opravdu dobrých rukou. Právě v roce 1870 se   v Trhové Kamenici opět narodil jeden   takový chlapec,   který měl   proslavit své   jméno po   celém světě. Byl   to Drahomír Josef   Růžička. Ve svých   šesti letech se s rodiči odstěhoval do Ameriky. Vystudoval medicínu a v New Yorku měl   zavedenou lékařskou   praxi. Již   od svého   mládí se   věnoval fotografování.   V roce   1911 začal   své fotografie  vystavovat po celém   světě. Ve   svých padesáti   letech lékařskou   praxi opustil a věnoval se cele fotografii. Mezi oběma světovými válkami se do své vlasti několikrát vrátil. V roce 1921 dokonce na delší dobu. Svým příkladem zasáhl   i do vývoje české fotografie využíváním světla, jako tvárného prostředku.   V roce 1925 měl   v Praze   samostatnou výstavu, která se stala revolucí čisté fotografie.   Zemřel v   roce 1960   ve věku devadesáti let.

Počátkem roku   1872 odešel do   výslužby učitel Sequens   a na školu přišli   noví dva učitelé.   17. února nastoupil   nový řídící učitel Václav   Macháček, který pak svým působením školu povznesl   na jednu z nejlepších na celém okrese.

Razítko Fischerovy pokračovací živnostenské školy

Václav Macháček se narodil v roce 1839   v Sudoměřicích na   Táborsku. Studia v Českých Budějovicích a v Praze   konal většinou německy, a proto vděčně vzpomínal   na ty učitele   a profesory, kteří   ke studentům mluvili jejich   rodnou řečí. Byl   nejen výborným hudebníkem,   ale i skladatelem   různých školních   písní. Prvním   jeho místem   byly Votice, později Soběslav, Mladá Vožice a nakonec Trhová Kamenice.

Hned první rok jeho ředitelování byla kamenická škola rozšířena o třetí třídu. Ustanoven je, jako druhý učitel, Josef Roček a v Trhové Kamenici si Jan   Fischer zřídil soukromý ústav, který připravoval žáky na  vyšší střední   školy. O   místo se   ucházel i kamenický rodák, učitelující   v   Heřmanově   Městci,   Karel   Steinich.   Místo   však nedostal.

Energický správce   školy usiloval o   to, aby zlepšil   školní docházku a snažil   se získat pro své plány   i místní školní radu. V Pamětní knize si   však na ni stěžuje, že   „jeho podání vyřizuje liknavě“.   Ani  rodiče   nepodporovali   dostatečně působení školy, neboť „děti chodily do školy   nemyté, neučesané a nedbale oblečené“.   Pan   řídící   musel bojovat proti jejich   drsné mluvě a „odnaučovat   je   šišlání   a  huhňání“.   To   však   část občanů nerada přijímala a učitele odsuzovala. Macháčka to ale nemohlo odradit.

Na kamenické   obyvatele působil totiž tenkrát jiný   faktor. V roce 1873 došlo   k náhlému poklesu   vlasařských obchodů. Mnozí   přišli nejen o své úspory, ale ti,   kteří si do obchodu ještě vypůjčili, zaplatili pokles   zájmu o vlasové   síťky mnohdy i   svým nemovitým majetkem. Nebylo tedy divu, že se část jejich hněvu přenesla i na učitele.

V roce 1874   vyučoval   ve třetí třídě pomocný    učitel   Josef   Znojemský, který     neměl zkoušku    způsobilosti.    Ke třetí třídě   byl tedy zřízen dozor. A že škola byla vedena   vzorně,    o   tom   svědčí pochvalné   uznání, které  okresní školská   rada udělila   řídícímu Macháčkovi. Uznání znělo:

Panu Václavu Macháčkovi, říd. učiteli školy v Trhové Kamenici

Po referátě   pp. Františka Tomce a   Františka Černého, delegovaných   členů c.k.   okresní školské   rady v   příčině dozoru   ke třetí třídě   školy v Trhové   Kamenici, usnesla se   podepsaná c.k. okresní   školská rada  v sedění   svém   z   5. srpna   1874 na   tom, vysloviti Vám pochvalné uznání za   velmi horlivé a velmi svědomité působení Vaše a za tuze uspokojivé výsledky, jichž ste docílil s školní mládeží v mluvnici,   počtech, zeměpisu a dějepisu, jakož i v krasopisu.

Přejíce Vám k tomu nadějeme se, že i nadále směrem se budete bráti,   ktarým jste   tak znamenitých   úspěchů dosáhl   u vyučování mládeže.

Za c.k. okresní školskou radu v Chrudimi

dne 5. srpna 1874

c.k. mr. Peyer

Toho roku také přibyla v   kamenické škole další čtvrtá třída s pobočkou a   na školu přišli   další učitelé. Od   října 1874 byla tedy   kamenická   škola   pětitřídní,   to   je   se čtyřmi postupnými třídami a s pobočkou ve čtvrté třídě. Přiškoleny byly osady Polom a Hluboká, odkud do té doby chodily děti do vzdálených Možděnic. Vyučovali tu:

1. třídu   Veronika Osnerová (první učitelka na kamenické škole a autorka historie školy – pozn. aut. ),

2. třídu   Josef Znojemský,

3. třídu   Adolf Průcha,

4. třídu   Václav Macháček (chlapce),

Jan Fischer (děvčata).

Katechetou byl Libor Schauer.

Přes   uznání, kterého   se   škole   dostávalo od   c.k. okresní školské   rady v   Chrudimi, postoj   některých občanů   ke škole   se nezměnil. Jako doklad toho zde   uvádím výpis z protokolu z konference konané dne 7. října 1874:

„ Zpuštěnost   rodičů u   nás   je   veliká. Rodiče   nadávají jak doma, tak   veřejně učiteli, děti to   slyší – jakou úctu   mají pak dítky takové k učiteli. Tím pozbývá   se stále víc a více autorita učitele ve škole – avšak je velmi těžko proti tomu bojovati anebo snad chtíti   to zameziti. Proto   navrhuje se p.   katechetovi, aby učitelové   sami takové   vady školským   úřadům oznamovali,   pak že úřadové sami nuceny budou odpomoc hledati. “

Dřevíkovští Židé si dokonce v roce 1873 vymohli zřízení soukromé německé školy ve své vesnici.

V té době činil nájem z tříd rozmístěných po domech trhovokamenických měšťanů rovných 100 zlatých, později už jen 70. A to byly z důvodů dalšího rozšíření školy v roce 1874 najaty další třídy u pánů Dominika Cellara, Jana Cellara a Josefa Zábského.

V roce 1875 se škola zúčastnila okresní školské výstavy v Chrudimi. Poslala pomůcky pro třídu elementární a k čítankám vyučovací postupy, modely hospodářských strojů a dětské ruční práce. Václav Macháček dostal odměnu nejvyšší – čestný diplom – a to hned dvakrát: za vzornou činnost v oboru mluvnictví, krasopisu a počtů, „ jakož i za sbírku vlastních školních písní. “ Stejně byl odměněn i učitel Adolf Průcha za botanickou sbírku a mapu okolí. Pochvalnými dekrety byly oceněny zásluhy Veroniky Osnerové a Jana Fischera.

Po smrti učitele Adolfa Průchy,   který zemřel 4. ledna 1876, byli na školu jmenováni Karla Burešová, podučitel Jan Starosta a učitel Karel Václav Rais .

Bylo to   ve čtvrtek 13.   září roku 1877,   kdy nastoupil K.V. Rais své první učitelské místo na škole v Trhové Kamenici.

K.V. Rais   – maturitní fotografie

Karel   Václav   Rais   se   narodil   4.   ledna   1859   v lázních Bělohradě   u   Nové   Paky   na   Jičínsku.   Rais   vychodil tři třídy bělohradské školy,   čtvrtou třídu ve Vrchlabí   a reálku v Jičíně. Po absolvování reálky se dal   zapsat do učitelského ústavu, který v roce 1877 zakončil maturitou s velmi dobrým prospěchem.

Raisovi se do Trhové Kamenice moc nechtělo. Vyzval ho k tomu bratr   trhovokamenického   řídícího   Ferdinand   Macháček,   ředitel učitelského ústavu. Na   radu rodičů přece jen Rais   vyhověl a žádost na školu do Trhové Kamenice   si podal. V polovině srpna 1877 dostal dekret   a přišel také   den, kdy zkon čily   prázdniny a Rais nastoupil cestu na své první učitelské   místo. Z vlaku   vystoupil v Hlinsku.   V hostinci   si odpočinul   a vydal   se pěšky do Trhové Kamenice, kam přišel tehdy s neveselými myšlenkami. Z Kamenice se Rais vrátil k rodičům zklamaný   a nešťastný. Ale klidná a srdečná reakce Ferdinanda Macháčka na jeho žalostný dopis rozhodla, a tak se před   15. zářím Rais stěhoval   do Trhové Kamenice. Doprovázeli ho jeho otec a bratranec. Při   loučení s nimi Rais hořce plakal – zůstal v Kamenici sám – začal si zvykat.

První jeho   byt byl v   prvním patře domu   č. 6 za   kostelem, který patřil krejčímu Karlu Linhartovi.

Od Nového roku   1878 byla povolena při škole   pátá třída a u ní byla zřízena pobočka. V   seznamu učitelského sboru z toho roku čteme   jména:   Karla   Burešová,   Karel   Rais,   mladší učitel, Jan Starosta, Josef Klička, František Roztočil, J. Hudec a Marie Hrozná. Lidé v té době říkali žertem:   „Starosta se roztočil, vzal za   kličku a šel na rajs“. Poměry mezi žactvem však, přes snahu celého učitelského sboru,   nebyly   takové,   jak   by   si   řídící   Macháček   přál. Tak například v Pamětní   knize najdeme zápis z konference   ze dne 19. ledna 1878,   kdy si Rais posteskl:   „ Jsou žákyně, které obcovavše více   s   hovádky   nežli   s   lidmi,   příliš slušným   chováním   se nevykazují.   Žákyně nedbalé   zůstávají stále   více pozadu   a málo radosti mi   připravují “. Svou   roli tu  sehrávala   chudoba. Vždyť v té době bylo ve škole na 130 žáků chudých rodičů.

V roce 1878 se jednalo o postavení zcela nové školy, a to na Horním konci, kde měly být zakoupeny domy Samuela Fuchse a Antonína Matrasa (za 900 a 400 zlatých), stavba byla stavitelem Stašků z Chrudimi odhadnuta na 23628 zlatých. Nakonec však bylo od tohoto plánu upuštěno, a to na návrh Jana Nevole ze Svobodných Hamrů, aby se provedla jenom přístavba k budově staré.

V dubnu roku 1879 slavilo město stříbrnou svatbu Jejich Veličenstev. Dne 23.   dubna   byl   školou pořádán   slavnostní průvod osvětleným městem. Den nato   – 24. dubna, ve slavnostní   den – sloužil farář Jan   Chvála slavnostní   mši,   při   které učitelský   sbor zazpíval písně. Pak, po slavnostní řeči,   zasadili žáci 5. třídy František Mrkvička   a   Božena   Pejchová,   „ byvše   spolužáky svými vyvoleni, každý po jedné lípě u kašny “.

Poté   byla uspořádána   slavnost ve   škole, na   které pronesl proslov K.V. Rais. Potom dostalo každé dítě jednoduchý oběd a „ učitelský sbor něco piva “, jako   dar místní školské rady. Po obědě pronesl řídící   Macháček řeč, z   níž vyjímám větu:   „ Přáli bychom si, aby si rodiče   školy vždy   všímali tak   jako dnes, potom bude v městě našem jistě blaho “.

28. září   1879 povolila c.k. okresní   školská rada zavést na škole v Trhové Kamenici od 1. ledna 1880 industriální vyučování a s   novým    školním   rokem 1880-81   nastoupili    na   trhovokamenickou pětitřídní   školu   noví   učitelé   –  Julius   Tichovský, František Tuláček a industriální učitelka Arnoštka Kellnerová.

Ale   rok   1880   byl   pro   Trhovou   Kamenici   významným jinou událostí. Jednoho   zimního večera   roku 1880   se v   hostinci „U knížete“ zrodila v hlavách Raise, Tichovského a Tuláčka Vzdělávací beseda, budoucí   nejčilejší kulturní   spolek na   celých Železných   horách v 80.   letech   19.   století.   Dne 3.   prosince   svolal   Rais   do hostince schůzku, na   které vyložil úkol spolku a   vybídl k výběru jména.   Po mnoha návrzích bylo   vybráno jméno spisovatele Jana Nerudy,   a tak   byl toho   večera spolek   pojmenován na Vzdělávací besedu Neruda .   Rais, jako zvolený   jednatel, dostal za   úkol požádat   Nerudu o   svolení. Hned   druhý den   odevzdával Rais   dopis adresovaný „Mistru Janu Nerudovi,   spisovateli a redaktoru v Praze“.

Čekali   dlouho na   odpověď, ale   ta nakonec   přišla. Jenomže Rais ani   jeho kolegové z   ní valnou radost   neměli. Zde je   opis dopisu, kterým Jan Neruda Raisovi na jeho prosbu odpověděl:

„Velectěný pane!

Že   jsem dosud   na ctěný   Váš list   neodpověděl, nestalo   se z nezdvořilé liknavosti.   Ale choroba má   tíží; musím ovšem   přes všechno   konat své   práce, a   vykonám-li je,   jsem rád, když nohu natáhnu zas na pohovku. Tolik na nutnou omluvu.

Avšak co   jste si to   nešťastného vzpomněl s   tím „Nerudou“! Věřte,   že co   zde řeknu   není žádná   strojená skromnost, nejsemť žádnou   mužskou   koketou.   Ta   celá   věc   běží   ale   veškerým mým životním a českým náhledům proti   srsti. Za celé čtvrtstoletí své činnosti převzal   jsem hodnosti jen dvě:   svého času sekretářství výboru Národního   divadla a před třemi   lety předsednictví Spolku žurnalistického –   a obě jen  proto, že by   téhož času –   to mohu říci   –   nebylo   jedno   ani   druhé   mé činnosti postrádati mohlo. Nesmírně   a   vděčně   rád   přenechával   jsem   jiným radost z voleb a hodností, vždyť tak mnohý by   ani ničeho nepodnikl, kdyby nebyl vyznamenán.   U nás   je však   toho oslavování   živých, to vynášení autorit do závratných až výší, tak mnoho, že člověku až nechutno.

Proč   jste    nezvolili   jméno   někoho    ze   zesnulých?   Snad Čelakovský? Snad Hálek? Snad jiné Vám krajinsky bližší?

Předložte sobě ještě jednou dvě   věci: a) Že i neradno volit jméno někoho   – bohudík –   ještě živoucího; b)   že jméno –   slovo i název „Neruda“ není mi pěkné. Kdo ví, zda by členy spolku někdy nemrzelo, kdyby jim někdo posměšně říkal kdy „nerůd“.

A   zvolíte-li jméno   jiné, dám   rád dvacet   zlatých na účely spolku Vašeho. Uplácím Vás, jak vidíte.

Prosím: dobře   rozvažte, změňte úmysl   svůj a proveďte   tedy změnu tak,   aby nastávajícímu spolku neškodilo   nic. Pak mi dejte vítanou zprávu, že mohu příspěvek svůj Vám zaslati.

Skládám   celou věc   do rukou   Vašich. Učiňte   po řečeném dle nejlepší rozvahy své.

Upřímné díky za Váš svižný spisek.

A srdečný pozdrav.

Váš k službám ochotný                                          Jan Neruda.“

Neodmítl sice, ale výhrady měl. Rais se rozhodl svoji prosbu opakovat a výsledek byl příznivý – Neruda nakonec souhlasil a „kmotřencům svým“ poslal i fotografii s vlastnoručním podpisem.

Na   dalších schůzkách   byly   navrženy   stanovy a   zaslány ke schválení c.k. místodržitelství do Prahy.

Obsahovaly   pět   odstavců   s   celkem   22   paragrafy. Byly to odstavce:

A) O účelu a prostředcích spolku

B) O členech

C) O valné hromadě

D) O výboru

E) Zvláštní ustanovení

Z celých stanov zde uvádím pouze znění odstavce A:

„A/ O účelu a prostředcích spolku:

§1. Účelem spolku jest:

podporovat snahy   členů po vzdělání,   přispívat k šíření osvěty, pěstovati vzájemnost mezi členy a podporovati dobročinné účely.

§2. Prostředky k dosažení tohoto účelu jsou:

a) rozpravy a přednášky výjma politické;

b) veřejné listy a přiměřená knihovna;

c) pořádání   divadelních   představení, hudebních   zábav, plesů, dýchánků a výletů.“

Řády vzdělávací Besedy „Neruda“ v Trhové Kamenici

Razítko Besedy „Neruda“

C.k. místodržitelství stanovy dne   9. února roku 1881 schválilo a Vzdělávací beseda   Neruda zahájila svoji činnost. Provedla řádné volby, ve kterých byli zvoleni:

předseda                 MUDr. Bohumil Brebera,

místopředseda         Václav Macháček, řídící učitel,

jednatel                   Karel Václav Rais,

správce knihovny    František Tuláček,

pokladník                Jan Chvála, farář,

režisér                     páter Antonín Pitter.

V   roce   1881   dostal   člen   výboru   Besedy učitel František Tuláček ke dni 9. února definitivu na škole v Trhové Kamenici.

18.   května 1881   slavila Kamenice   svatbu korunního   prince Rudolfa   s belgickou   princeznou Stefanií.   V podvečer   byla Kamenice slavnostně osvětlena, vyzdobena   transparenty a   prapory a „ stříleno z moždíře “. Druhý   den konal farář Chvála slavnostní mši,   na které   byl svěcen   prapor městského   cechu. Po   mši byly zasazeny   žáky   páté   třídy   V.   Kabeláčovou, Antonií Cellarovou, Františkem   Rohlíkem   a   Josefem   Hospodkou   lípy,   a to dvě před školou   a   dvě   za   kašnou.   Lípy   daroval   městu vrchní lesmistr knížete z Auerspergu Jan Freýgang z Libáně, otec obvodního lékaře MUDr. Karla Freýganga na paměť jeho jmenování do Trhové Kamenice.

Večer uspořádala Beseda Neruda   akademii s programem. K příležitosti slavené svatby stvořili a vydali tiskem Rais a Macháček Píseň   české   mládeže.   A   že   píseň   „zaletěla“   i tam, kam byla určena, byl důkazem telegram, který obdrželi. Zněl:

„An die Herren Lehrer Machacek und Rais, Kamenitz, Böhmen.

Seine   Kaiserliche   Hoheit    Kronprinz   danken   für   loyalen Glückvünche anlaßlich seiner Vermählung.

Der   Obersthofmeister K.   und K.   Hoheit Kronprinz Erzherzog Rudolf.“

V překladu:

„Pánům učitelům Macháčkovi a Raisovi, Kamenice, Čechy.

Naše císařská jasnost korunní princ děkuje za loajální přání štěstí při příležitosti naší svatby.

Nejvyšší hofmistr   c. a k. jasnosti   korunní princ arcikníže Rudolf.“

I takových uznání dostávalo se naší Besedě, respektive jejím členům.

Toho roku však potkala Raise první těžká rána od jeho příchodu do Kamenice. 6. června 1881 zemřela   na tuberkulosu jeho první láska Karla   Burešová.   Rais tuto ztrátu   velmi těžce nesl   a dlouho se z ní vzpamatovával. A když se pak po prázdninách   vracel z domova zpět do Kamenice, posteskl si mamince: „ Takhle mi bylo roku 1877, to jsem   také nechtěl o   Železných horách ani   slyšet. “, a z   toho důvodu si   také   Rais   požádal o   přeložení – chtěl do  Hlinska – a řídící Macháček mu žádost doporučil.

K   světu se   měla Vzdělávací   Beseda Neruda.   2. února   1882 zvala   na svůj   první, a   jak byl   hodnocen v   Poslu z Východních Čech, velkolepý   bál. Ale už 25.   února 1882 svolal místopředseda Václav   Macháček schůzi  Besedy, na   které se   rozloučili s jejím zakladatelem Karlem Václavem Raisem. Přišli   i Raisovi žáci. A od 1.   března   1882   převzala   Raisovu   třídu   slečna   Marie Hrozná, budoucí Raisova manželka. A s Raisem odešel také první spisovatel Trhovokamenicka.

Dne 22. února dostal Václav Macháček z biskupského Consistoria v Hradci Králové „ chvalné uznání, že službu chorální při chrámu Páně svědomitě zastává, školní mládež ve zpěvu chrámovém cvičí a vůbec se o povznesení a zvelebení chrámové hudby svědomitě stará. “

Mnoho změn už prošlo nad naší školou. Mnoho učitelů se na ní už vystřídalo. Připomeňme si tedy ty, kteří působili na škole za ředitelování Václava Macháčka, a tedy i v době Raisově.

Řídící učitel Václav Macháček (1872 – 1887)

Jan Fischer 1872 – 1877 Marie Hrozná 1878 – 1882
Josef Znojemský 1872 – 1875 Jan Svoboda 1878 – 1879
Veronika Osnerová 1874 – 1876 Emanuel Brebera 1878, 1880 – 19041904 – 1920 řídící učitel
Emanuel Pejcha 1874 František Tuláček 1878 – 1882
Adolf Průcha 1874 – 1876 Vincenc Stýblo 1879 – 1880
Bohumil Chmelař 1876 František Vosyka 1879 – 1880
Matylda Chlumecká 1876 Julius Tichovský 1880 – 1884
Jan Roček 1876 – 1877 Vojtěch Vokřínek 1882 – 1883
Jan Novák 1876 – 1877 František Zavřel 1882 – 1891
Karla Burešová 1876 – 1877 Jan Sedláček 1882 – 1883
Karel Václav Rais 1877 – 1882 Růžena Paulusová 1883 – 1885
Jan Starosta 1877 – 1878 Václav Červenka 1883 – 1904
Josef Klička 1877 František Petr 1884 – 1886
František Roztočil 1877 – 1878 Barbora Procházková 1885 – 1888
Jan Hudec 1877 – 1878 Vincenc Pelikán 1886 – 1890

Jak je zřejmé, nebylo mnoho těch, kteří na trhovokamenické škole pobyli delší čas. Většinou to bylo jedno z jejich prvních působišť, které je jenom připravovalo pro další učitelskou dráhu.

V roce 1882 bylo přistoupeno k již dříve plánované přístavbě školy. Bylo zakoupeno 40000 cihel a přístavba byla zadána staviteli J. Karlu Fialovi ze Skutče a Janu Joskovi z Trhové Kamenice. Stavba byla zahájena 8. května 1882 a dokončena 15. května 1883. Ve sklepě této přístavby byla zbudována „zimní“ tělocvična, do které zařízení věnovali pan Strouhal a Dominik Cellar z Trhové Kamenice a pan Hlávka ze Rváčova. Dne 16. září 1883 byla škola slavnostně otevřena. Na tuto slavnost přijeli i Karel Adámek a Karel Václav Rais z Hlinska.

Pozvánka na akademii pořádanou

29. července 1888

v Trhové Kamenici Besedou Neruda

Plakát Besedy Neruda z roku 1891, zvoucí na 26. prosince na divadelní a hudební večer a na 31. prosince na Silvestrovskou zábavu

Od 1.   září   1882 odchází za svým kolegou   Raisem do   Hlinska   další trhovokamenický učitel František Tuláček. Beseda ztratila   hned dvě   opory   brzy  po   sobě,   ale   její   činnost   tím   zatím nijak netrpěla.

Následující dva roky přinesly opět změny ve škole.   Od ledna 1886 byl   v   Trhové  Kamenici jmenován     definitivním učitelem   Emanuel Br e bera.

Na počátku školního roku 1887-1888 odešel řídící   učitel   Macháček do   Slatiňan   a  na jeho místo   přišel   do   školy v Trhové Kamenici zatímní řídící učitel Vojtěch Turka, působící do té doby ve Slatiňanech. V Kamenici však pobyl pouze jeden rok.

Už v   roce 1888,   v září,   nastoupil na   trhovokamenickou školu definitivní řídící učitel František Radouš, dosavadní učitel v Heřmanově Městci.

Dne 16. května roku 1888 se učitelé i žáci zúčastnily slavnostního průvodu, pořádaného při příležitosti svěcení tehdy nově opravené kaple sv. Jana Nepomuckého na Zubří. Silný vliv církve a úzká spjatost s kostelem byly, přes všechny nové zákony, stále hlavními rysy tehdejších škol. Svědčí o tom například jeden z každoročně se opakujících záznamů ve školní kronice, který zní: „ Dne 19. června t.r. (1888 – pozn. aut.)udílel zde Jeho Milost pan biskup Josef Jan Hais z Králové Hradce svátost svatého biřmování a generální zkoušku ze svatého náboženství. “ Vazba na církev trvala v různých podobách až do začátku 50. let dvacátého století. Ale vraťme se ke škole.

A v roce 1890 byl opět   posílen učitelský sbor. Na trhovokamenickou školu nastoupil k 1. srpnu učitel Ladislav Hons. V roce 1892, o Vánocích, odešel ze školy František Zavřel, protože byl jmenován zatímním řídícím učitelem v Trojovicích. Na jeho místo nastoupil jako výpomocný podučitel do Trhové Kamenice Václav Šnor, který dosud působil v Hrochově Týnci.

Další změny na   naší škole se udály v roce 1893. Odtrhla se dosud   přiškolená    osada   Jančour,   která    byla   přiškolena   do Možděnic. Na školu přišel v   tom roce na podučitelské místo Josef Jebas, do té doby definitivní učitel ve Rváčově.

Rok 1894   byl jedním    z těch,   které sebou   přinesly pro Trhovou   Kamenici   události   neradostné.   Těžká   ztráta   postihla v tomto roce Besedu Neruda. Zemřel   jeden z   jejích zakládajících členů,    její dlouholetý předseda,   MUDr.   Bohumil   Brebera, zastávající v té době i funkci místního školního dozorce.

I   příroda pokračovala   v roce   1894 v   předvádění všeho, co dovede. V červnu byla taková chladna, že se ve škole muselo žákům topit.   Rtuť teploměrů   se „vyšplhala“   na pouhých   +10 o C. A zima také   ukázala co   umí. Sněhu  bylo „ tolik,   že ani všechny domácí děti nemohly   navštěvovat školu, ze   vzdálených osad nebyly   děti celou zimu ve škole “.

Roku 1899 získala škola darem   30   zlatých od Jeho Jasnosti   knížete z   Auerspergu. Snad   to bylo   díky Svaté misii, kterou zde v dubnu 1899 řídili kněží z řádu Redemptoristů.

V   roce   1904   odešel   do   výslužby   řídící učitel František Radouš a   školu zatímně, až   do listopadu 1904,   spravoval Václav Červenka.   Když pak   i on   z Trhové Kamenice odešel na   definitivní místo   řídícího učitele do  Holetína, byl dekretem z   12. listopadu 1904 jmenován ředitelem školy kamenický rodák a   25 let zde již působící učitel Emanuel Brebera.

Jedna událost se přihodila roku 1905 v učitelské rodině Jaroslava Hořejšího, který od tohoto roku učil na naší škole.   Tehdy samozřejmě zcela běžná,   bez zvláštního   významu. 4.   září roku   1905 se   totiž v Trhové Kamenici narodil rodině Hořejších syn Jaroslav, jehož životním povoláním   se stalo lékařství, ač   velice vynikal ve hře na klavír; to snad po svém otci a dědovi.

MUDr. Jaroslav   Hořejší se věnoval   hlavně biochemii, kterou studoval v Praze   a v Anglii. Z tohoto   oboru vydal dílo „Základy chemického vyšetřování   ve vnitřním lékařství“,   které se dočkalo pěti vydání.   Z jeho učitelské   praxe profesora lékařské   fakulty University   Karlovy v   Praze vzniklo   i jeho   druhé vědecké   dílo „Jaterní   choroby“ a   poslední jeho   spis „Plasmatické proteiny“. Kromě těchto   tří svých základních prací   publikoval mnoho vědeckých studií a   přednášel na mnoha kongresech. Byl   dalším z těch, kteří svou prací proslavili školu a své rodiště.

I pro školu bylo změnou úmrtí Dp. P. Josefa Plocka, který zemřel 30. srpna 1905. Po něm pak administroval Dp. P. Jaroslav Procházka, zdejší kaplan, a farářem byl jmenován Dp. P. Jan Zitko, který tu již dříve delší dobu kaplanoval. Instalován byl slavnostně 6. května 1906. Tohoto aktu se zúčastnil celý učitelský sbor a žáci naší školy.

V roce 1905 nastoupila na systemizované místo učitele I. třídy po učiteli Václavu Červenkovi učitelka I. třídy Emilie Jindřichová.

Příštího roku se 23. dubna účastnil učitelský sbor, místní školní rada a zastupitelé obce se školní mládeží slavnosti sázení stromků „Na Rovni“, kde bylo tehdy vysazeno 60 třešní.

V roce 1907 se na schůzích obecního zastupitelstva jednalo o zřízení měšťanské školy. Bylo to na návrh Živnostenského spolku a Národně sociální jednoty „Barák“, které podaly petici o zřízení měšťanky. V té době se o zřízení měšťanské školy ucházely i Nasavrky, Žumberk a Bojanov. Měšťanská škola měla mnoho přívrženců, mnozí však byli proti. Na veřejné schůzi padly dokonce hlasy „ Nebude pasáků “. Nakonec návrh neprošel.

K další změně na škole   došlo roku 1909.   Řídící učitel Brebera těžce onemocněl, a tak byl   k jeho zastupování určen c.k. okresní školskou radou, výnosem ze dne 9. září 1909, učitel Josef Jebas.

Nejvíce do života školy zasáhly události roku 1914 a samozřejmě vypuknutí první světové války. Vypovězení války Srbsku bylo do Trhové Kamenice oznámeno 26. července c.k. hejtmanstvím v Chrudimi.   Všichni branci do 39 roků museli nastoupit do 24 hodin ke   svým plukům. A tak idylický život na trhovokamenické škole   byl válkou porušen   již   na jejím počátku. Kronika školy o tom píše:

„ Branci sešli se druhého dne o 5. hodině na náměstí, z ochoty poskytnuty jim majiteli povozy k příležitosti (počtem 12) a celé město i okolí srdečně se loučilo s odjíždějícími vojíny. Místní hudební sbor vyprovodil je až za město. …

S těžkým srdcem loučili jsme se s milými collegy, za nimiž vysíláme přání nejupřímější, aby s neporušeným zdravím vrátili se do středu našeho.

Z jiskry v Srbsku zablesknuvší vypukl veliký požár války světové, jíž v dějinách rovné nenajdeme. Přejeme si zajisté všichni, by rozpoutaný boj co nejdříve byl ukončen a vojínové naši jako vítězové vrátili se v čase nejkratším k rodinným krbům svým. 

Hned   27.   července   odešel   učitel   Josef   Alinče.   Za   něho byl ustanoven   František   Mrkvička,   který   dosud učil   bez   odměny, jen za příspěvek 200K,   který mu povolila místní   školská rada. Na další výzvu,   platnou pro  všechny muže   do 42   roků, odešel druhý člen školního   sboru   Josef   Petrtyl.   Celkem   bylo   z Trhové Kamenice povoláno 209( ! ) mužů do zbraně.

I v těchto   hrozných podmínkách se však dral na   svět nový život. V roce 1914   se, kromě jiných,   narodili v Trhové   Kamenici další dva občánkové, kteří ji v budoucnu měli reprezentovat.

Prvním    byl    Josef    Petrtyl,    narozený    13.   ledna 1914.   Po univerzitních studiích v Praze   se stal středoškolským profesorem v Chrudimi. PhDr.   Josef Petrtyl byl   metodikem Krajského pedagogického ústavu v Pardubicích.  Publikoval na 600 studií, knižních děl, článků a recenzí.

Druhým   byl Josef   Kalvoda,   syn   kováře v   místních lomech, narozený 17.   srpna 1914. Vyučil se   drogistou. Za občanské války ve Španělsku pomáhal v boji proti   Frankovi. V bitvě u Jaramě byl raněn. Za   hitlerovské okupace se  účastnil domácího odboje.   Pro své   schopnosti   byl   povolán   do   diplomatických   služeb   a   byl obchodním atache Československé republiky v Argentině.

Válečným strádáním   trpěly i   děti.   Přespolní   žáci běhali   do školy často   jen ve   dřevácích a   na oběd   si nosili   studené brambory. Trpěla i školní docházka a   polevila i kázeň. Žalostný byl pohled na ústroj   dětí v zimě.   Nosily kusy oděvů   po dospělých. Čistota byla   chatrná, protože   nebylo k   sehnání ani   mýdlo. A   to ještě nebyl všemu   konec – právě   naopak, ty nejhorší   časy měly teprve přijít.

Přídělové lístky na chléb a mouku

Další muži   byli   totiž povoláváni   ke „splnění   své povinnosti k Císaři Pánu“. Ze školního   sboru byl v roce 1915 povolán zastupující učitel František Mrkvička   do Kaniže v Uhrách.   20. července toho roku byl povolán učitel   Josef Jebas.   Schopným výkonu   vojenské služby   byl uznán i učitel Hořejší. Ten byl na   čas potřeby přeložen do Chrudimě na chlapeckou   školu   a  tam   byl   ustanoven   jako pomocný orgán při okresní   aprovisační   komisi.   Na   škole   už   zbýval jenom řídící učitel a dva učitelé. Z toho důvodu byl na školu jmenován učitel František Abraham. Vyučování však bylo velice často přerušováno různými pomocnými pracemi, které byli nuceni provádět jak učitelé, tak i děti. Například učitelka Pavla Dalecká zaměstnávala střídavě polodenně tři třídy. Industriální učitelka Emma Schulzová musela rozpárat své vlastní práce, aby měla děvčata z čeho pracovat.

Po našich Železných horách se plížila příšera hladu. Strádání jen ještě zvětšilo zavedení přídělových lístků na potraviny.

Podívejme se, jak bídu válečných let líčí školní kronika: „ Lidé chodili i do vzdálených osad, aby sehnali trochu bramborů, mléka, másla a podobně. Putovali od vesnice k vesnici než podařilo se jim sehnati nepatrný raneček potravin, jenž stačil jen na několik málo dní a výprava začala znova. Žádný rolník za peníze nechtěl ničeho prodati, jen vyměňovati za věci jiné, kterých se jemu nedostávalo. … Chléb nebyl po celý rok na prodej pečen, jen na lístky dostalo se na 1 hlavu 1 kg směsi, která nahraditi měla mouku žitnou. Po okolních mlýnech nebylo možno vůbec mouky sehnati a když se to přece někomu podařilo, musel za 1 kg bílé mouky dát 8 K. “

Celé okolí sužovaly i časté rekvizice. V Trhové Kamenici byly rekvizice prováděny celkem čtrnáctkrát.

Celkově bylo při rekvizicích odvedeno:

žita             101q   po     36K/q

pšenice         15q   po     36K/q

ovsa           166q   po     40K/q

ječmene       26q   po     33K/q

brambor   2928q   po     28K/q.

Část z   rekvírovaných brambor byla   rozprodána nemajetným občanům Kamenice. Ostatní však šlo vše pro vojsko.

Brambory tehdy vydávali Milan Fuchs a Metoděj Němec.

Stvrzenky pro odběr brambor

 

K lístkům na potraviny přibyly   lístky na mýdlo, sůl a uhlí. Na chlebové   a moučné lístky   nebylo od dubna   1918 vydáno nic   – nebylo z čeho!

Nedostatek provázel   i další růst cen.   Pro ilustraci si některé z cen připomeňme:

mouka pšeničná bílá        24K/kg

mouka chlebová žitná      15K/kg

máslo                               60K/kg

tvaroh                         10-12K/kg

vejce                                  1K/kus

jáhly                                 12K/kg

cibule                               10K/kg

mléko                                 1K/l.

Cukru se vydávaly na jeden lístek   72 dkg, „ ten však docházel sem tak nepravidelně,   že jsme zůstávali mnohdy   celý měsíc bez cukru a kdo chtěl sehnati ho pod rukou, musel dáti za kilogram až 25K “, uvádí   se k  zásobovací situaci   ve školní   kronice. Místo cukrem sladili lidé také bonbóny, což však bylo velmi drahé sladidlo.

Z dalších cen:

med                      26K/kg

hovězí maso         14K/kg

telecí maso           16K/kg

uzené maso          48K/kg

pivo                       2K/l.

Stejně stouply i ceny šatstva, prádla a obuvi. Tak například:

ložní prádlo na dvě postele stálo   1000K,

dámské boty                             až    300K,

lodnový oblek pánský               až 1400K.

Ve školní kronice se k této situaci dále uvádí:

„ Za peníze shánělo se všechno   velmi nesnadno, spíše dalo se vyměniti. Tak za   kilogram kávy dostaly se 2 kg   másla nebo 2 kopy vajec;   za litr   petroleje 15   vajec; za   10 balíčků tabáku 2   kg másla; za kilogram kávy 10 kg mouky …“.

Ani   počasí lidem nepřálo.   V květnu   byla velká   vedra a v červnu přišlo několik „ tak citelných mrazů,   že brambory a květ na obilí zmrzl “.   Další   neúrodný   rok!   „ Aby   dovršena   byla   míra   všeho utrpení “,   píše školní  kronika,   „ stihlo   nás   v   měsíci červnu krupobití,   které   roztlouklo   zelí,   mák   i   zeleninu. Na školní zahradě leželo krup, jakoby zima byla .“

Ve škole citelně zasáhl i katastrofální nedostatek mýdla. Kronika říká: „ Mýdla se nám po celé měsíce nedostalo žádného a když se stalo, že některý obchodník mýdlo dostal a bez lístku je prodal, stál maličký kousíček 4 K. S nedostatkem mýdla spojena byla nesmírná obtíž s prádlem, která přivodila sebou zvláště mezi mládeží školní mnohé nemoce kožní, – zejména svrab. “

Poslední těžkou daní byla rekvizice zvonu „poledníčka“. Stalo se to 13. února 1918, kdy byl s malé věže sňat a odevzdán válečným účelům. „ Od té doby nezvoní se již ani na mši, ani klekání, ani poledne. Zbyl nám tu pouze velký zvon, který slyšíme v sobotu večer a v neděli. Ba ani úmrtí lidí není již občanstvu oznamováno .“ uvádí k tomu školní kronika.

Velkou   výhodou   pro   kamenické   občany   byl   dočasný vzrůst poptávky po   vlasových síťkách. Jejich   výrobou se opět   zabývali starší i   mladí. Od tuctu sítěk   se platilo 10K a   děvčata, která pracovala   ve zdejších   vlasových továrnách   Bergmanna a   Fuchse, byla také   placena 10K za den.   Volného času po práci   se využilo k síťkování doma, takže si děvčata vydělala mnohdy více než vysoce postavený   úředník. Vysoké ceny   však stejně ani takovým výdělkem nemohly být umořeny.

Ale   válečný požár   se blížil   ke svému   konci. Lidé ve svém zoufalství jen   doufali, že bude   válce brzy konec,   že se jejich otcové, bratři   a synové vrátí   ke svým rodinám,   a že bude   zase lépe. Kolik to ale ještě bude stát utrpení a žalu?!

A konečně se nad kamenitými políčky nad Chrudimkou zažíhaly červánky svobody. První světový válečný požár   skončil! Abychom se přenesli do atmosféry,   která vládla   v Trhové   Kamenici dne   28. října   roku 1918, nechme opět mluvit školní kroniku. Ta na ukončení školního roku 1917-1918 uvedla:

A v záhlaví roku 1918-1919 se skví nápis:

Následuje pak vylíčení slavnostních okamžiků, prožívaných celým národem.

„ Od úst k   ústům nesla se blahá ta   zvěst a ohromné vyvolala nadšení   v podhorském   městečku našem.   Jásot i   neskonalá radost a štěstí   zářilo z   očí obyvatelstva,   když zvědělo,   že počínají padati   i ty   poslední okovy,   které ještě   do včerejška   poutaly každou myšlenku   na veliký slavný a   svobodný Českoslovenký stát.

Přes   zachmuřenou oblohu,   která dštila   na nás   déšť ochlazující náladu radostnou, vybíhá všechno obyvatelstvo ven, aby na vlastní uši   slyšelo   radostnou   tu   zprávu. …

O   půl 12. hodině dopolední shromáždilo   se   obyvatelstvo   v   přehojném   počtu   před   obecním úřadem, kde   nastoupil též zdejší   hudební sbor, aby   zahrál naši vždy krásnou   národní hymnu Kde   domov můj a   jiné písně národní, jež   obecenstvem nadšeně   byly   přijaty.   Potom hnul   se obrovský průvod,   jemuž v   čele byl   nesen červenobílý   prapor. Průvod ten prošel nejen náměstím, ale i všemi ulicemi a pozdravován byl všade jásajícím   lidem. Po návratu   na náměstí promluvili   k zástupu pánové   Metoděj   Němec   a   Karel   Dibelka   několik prostých, však upřímných slov   a po opětném   zapění národní hymny   Kde domov můj a Hej Slované! průvod se rozešel. …

     Odpoledne následovalo snímání „orlů“, nenáviděných to odznaků té naší třístaleté poroby.

     Dne 30.   října   odpoledne   sešlo   se   zase obyvatelstvo Kamenice i z osad okolních, aby vyslechlo zástupce jednotlivých korporací, kteří pronesli   nadšené řeči ku   slavnosti tak významné   přiléhající .“

Tak   tedy oslavili   trhovokameničtí občané   konec války   a s velikými nadějemi i počátek nové éry – Československé republiky .

Rok 1918 se   však v mnohém podobal předchozím válečným   létům a dokonce je   v mnohém   ohledu i   předčil. Drahota   stoupala úžasně   rychle a nouze o základní životní potřeby doléhala stále citelněji. Děti trpěly   podvýživou, která   zavinila,   že   se „ mezi   nimi vyskytla vyrážka,   zde   nebývalá:   po   těle   naskočily   neštovičky, jež se sebraly, popukaly a   utvořily se z nich veliké   boláky, které nebylo možno zahojit.   Ke všemu tomu rozmohla se  nejen u dětí, ale i u dospělých, španělská chřipka, která si vyžádala četné oběti .“

Po celou zimu se vyvařovaly polévky pro přespolní i nemajetné domácí žáky. Ráno se podávalo kakao a v poledne polévka. Vyvařování i rozdělování se dělo v Radnici za dozoru členů městského zastupitelstva i učitelského sboru.

I v roce 1919 se o zlepšení finančních poměrů mnoha rodin v Trhové Kamenici zasloužily děti. Kronika k tomu uvádí: „ Ku zlepšení finančních poměrů v rodinách byly i letos děti přidržovány rodiči na úkor školy k síťkování a učitelstvo přes všecko upomínání a vzkazování rodičům nemohlo docíliti intensívního zlepšení návštěvy školní. “

Učitelský sbor byl pro školní rok 1918-1919 sestaven takto:

 

Emanuel Brebera – řídící učitel

Josef Jebas starší

Josef Petrtyl

Pavla Dalecká

Josef Jebas mladší

Ema Schulzová, učitelka ručních prací

Albína Štědrá, zastupující učitelka za Josefa Alinče.

Do   života    zasáhla   i   pozemková    reforma.   Mnoho   statků nasavrckého panství,   i bývalou tvrz Lipku,   zabral stát. Byla to první předzvěst změn, po kterých   volali bezzemci, ale které měly odpovídat zase jen buržoasnímu pořádku a představám agrární a finanční oligarchie.

Důležitým pro školu bylo jednání městského zastupitelstva. První republikánské zastupitelstvo   města Trhové Kamenice se sešlo 20. června 1919. Jeho   prvním úkolem bylo zřídit měšťanskou školu,   která   byla   v   té   době   již nutností. Nasvědčovaly tomu hloučky dětí,   dojíždějících denně do   školy v Hlinsku   a od roku 1918 i do   Nasavrk. O přístup dětí k   vyššímu vzdělání se někteří členové   městské    samosprávy,   hlavně   obchodník    Josef   Zábský a majitel pily František Schulz, starali vlastně už od roku 1900. Zastupitelstvo sice jejich návrhy vždy přijalo, ale zase odložilo jejich   projednání. V   letech 1907   až 1908   byly snahy o zřízení měšťanské   školy již   výraznější. I   tehdy se  zřízením měšťanské školy   obecní zastupitelstvo   i místní   školská rada   souhlasily, dobrá myšlenka ale zase zapadla. Objevila se znovu právě na první schůzi v roce 1919, kde člen městského zastupitelstva   Josef Jebas st. navrhl, aby byla   kamenická škola   doplněna   školou   měšťanskou. A tak   se zastupitelstvo   tehdy usneslo   nejen domáhat   se jejího zřízení,   ale bylo   také odhlasováno,   že Trhová   Kamenice ponese všechen náklad na školu, i   kdyby přiškolené obce odmítly přispívat. A to bylo tehdy co říci, protože poměry nebyly zdaleka utěšené. Nadále trvalo špatné zásobování   a   drahota.   Hlavně   najaře roku 1919   byl   velký   nedostatek   mouky a cukru. Částečně   pomohly „americké   dary“, z   nichž bylo   poškozencům odevzdáno   48 kusů   prádla a šatstva. I   školní kuchyně byla zásobována americkými dary. Vyváření a rozdělování dělo se   v   hostinci   Radnice   za dozoru obecního zastupitelstva   a   učitelského   sboru,   jak uvádí školní kronika, která dále píše: „ Dříve   se ale   bylo spokojiti   dětem na poledne jen s kouskem chleba, který pro útlý žaludek byl téměř nestravitelný a kdo neměl ani toho, přinesl si na poledne několik studených bramborů nebo bramborových   placek .“ Z tohoto zápisu je zřejmé,   jaká složitá byla situace po tolik očekávaném konci války ve svobodné Československé republice.

Na trvalou paměť osvobození byla   v říjnu roku 1919 vysazena na   dolním konci   náměstí   školní   mládeží a   dorostem tělocvičné jednoty Sokol „Lípa svobody“, která „ okolním budoucím hlásati má, že vyproštěni jsme z nepřirozeného svazku, v němž po 300 let jsme byli svíráni “. Dnes už však „Lípa okolním budoucím“ nic nehlásá, protože byla při celkové úpravě kamenického náměsí pokácena! Musela ustoupit necitelnosti lidí.

 

Slavnost vysazení „Lípy svobody“

Úprava „Lípy“ z roku 1926

Rok 1920 přinesl další důležitou změnu pro trhovokamenickou školu. Dne 2. března   1920   navštívila   město   úřední   komise,   a   když městské zastupitelstvo slíbilo,   že se postará, aby   byla vystavěna nová, pro školu vhodná budova, nestálo už nic v cestě zřízení trhovokamenické měšťanky.   Začátkem září   1920 odjeli   členové městského zastupitelstva Metoděj Němec a František   Licek k zemské školské radě do Prahy a přivezli odtud povolení měšťanské školy. Měšťanská škola v Trhové Kamenici byla povolena zemskou   školskou radou v Praze výnosem ze dne 3. IX. 1920, číslo   z.š.r. 75.952/ai 1920.

Škola byla   zřízena zpočátku jako koedukační.   Hned se do ní přihlásilo 98 žáků,   ale   pobočka   zřízena    být   nemohla   pro nedostatek zkušených   učitelů. Místní školská   rada věnovala hned první rok škole 20 tisíc korun.

Pro trvalou chorobu byl v   roce 1920 poslán na trvalý odpočinek řídící učitel   Emanuel Brebera. Rozloučil se se školou, na které působil celý svůj život a které věnoval všechny své schopnosti a síly. Zastupujícím   správcem obou škol byl jmenován Josef Petrtyl, tehdy odborný učitel v Nasavrkách.

Připomeňme si, kteří učitelé se na naší škole vystřídali od odchodu řídícího učitele Macháčka až do odchodu řídícího učitele Emanuela Brebery:

 

Řídící učitelé

Vojtěch Turka 1888 – 1889 František Radouš 1889 – 1904
Václav Červenka 1904 Emanuel Brebera 1904 – 1920

Učitelé

Žofie Hrušková 1888 – 1908 Ladislav Hons 1890 – 1894
Emilie Jindřichová 1890 – 1908 Václav Šnor 1892
Rudolfka Putzkrová 1894 Josef Jebas st. 1894 – 1926
Josef Petrtyl 1899 – 1919 Karla Buriánová 1904 – 1906
Bohumil Stehno 1904 – 1905 Jaroslav Hořejší 1905 – 1916
Josef Alinče 1906 – 1920 Bohumil Černý 1907
František Slavík 1907 Františka Svatošová 1908 – 1909
Zdeňka Richtrová 1909 – 1910 Miloslava Burghauserová 1909 – 1910
František Řejha 1910 Marie Hůlová 1910
Vojtěška Pohlová 1912 Josef Hovorka 1914
Pavla Dalecká 1910 František Mrkvička 1914 – 1915, 1921, 1922 – 1945
Anna Breberová 1914 František Abraham 1916 – 1917
Josef Jebas ml. 1918 – 1920 Emil Marek 1919 – 1921, 1922, 1925 – 1931
Albína Štědrá 1919 Eliška Chounová 1919 – 1920

Industriální učitelky

Arnoštka Kellnerová 1881 – 1898 Emma Schulzová 1898 – 1925

Na obecné škole, která byla zredukována na čtyřtřídní s pobočkou při 4. třídě vyučovali ve školním roce 1920-21 Josef Jebas st., Emil Marek, Marie Spurná, industriální učitelka Emma Schulzová a noví členové sboru Františka Kubelková a Albína Šašmová.

Po odchodu   řídícího učitele Brebery byl   v roce 1921 jmenován na   trhovokamenickou školu první   definitivní ředitel Vincenc Jirásek,   který však   již   koncem   září   opustil své   definitivní místo a přijal místo v Cholticích. Jako ředitel nastoupil v Trhové Kamenici Antonín Blažek, odborný učitel z Chrasti, další spisovatel zdejšího kraje.

Na měšťanské škole v roce 1921 vyučovali Josef Jebas ml. a Marie Francová.

Rok 1921 přinesl ještě jinou událost, i když by se zdálo, že bez přímé vazby ke škole. Bylo to slavnostní otevření sokolovny. Škola tak rázem získala důstojné a odpovídající prostory pro výuku tělocviku, který se dosud vyučoval v prostorách pro takovouto činnost málo vhodných.

Budova sokolovny

Cvičební sál

Běh   školy však ovlivnilo   v   roce   1921 také jedno   nepříjemné intermeco. Koncem října 1921,   po vpádu bývalého   císaře Karla do   Uher, byla vláda nucena   vyhlásit   mobilizaci.   Na   základě mobilizačních vyhlášek odešli ze  školy odborný učitel   Josef Jebas ml.   a učitel obecné školy   František Mrkvička   ke svým   plukům a   na měšťanské   škole zůstal jen řídící učitel Blažek a učitelka Francová.

Ke   konci října   rozhodla městská   rada Trhové   Kamenice, na návrh starosty Milana Fuchse,   poctít bývalého učitele na trhovokamenické   škole a   zakladatele Besedy   Neruda, spisovatele   K.V. Raise , největší poctou, kterou mohla tomuto člověku prokázat, jako výraz uznání a díků – čestným občanstvím , což bylo městskou radou slavnostně schváleno.

Pocta, kterou někdejší spoluobčané Raisovi čestným občanstvím prokázali, jej velice mile dojala a překvapila. K.V.   Rais   odpověděl   trhovokamenické   radě   dopisem ze dne 12. listopadu 1921, jehož doslovné znění zde v opisu uvádím.

„ Velectění pánové!

Zpráva,   že jste   mne jednomyslně   jmenovali čestným občanem svého starobylého a půvabného   města, velmi mne překvapila, dojala, potěšila   a děkuji Vám zato,   co nejvroucněji a nejsrdečněji. Všecky   teplé vzpomínky   z mladých   let se   ve mně   při té zvěsti ozvaly.

Bylo to   v září r. 1877,   kdy jsem do Trh.   Kamenice přišel, ale vše dosud   v mysli mé žije, jako by   to bylo nedávno. Kamenice byla mým prvním působištěm a když   jsem v ní nastoupil, nebylo mi ani úplných 19   let. Přišel jsem přímo k Vám   z domova, z krajiny jiné, ale Kamenice s okolím stala se mi brzy velice milou a nerad jsem se   s ní po půlpátém   roce loučil. To mohu   poctivě říci, že jak ve   škole, tak mimo   ni konal jsem   u Vás povinnost   svou rád a opravdu nadšeně i doufám, že žactvo moje i ostatní na mne dobře vzpomínají. To, že   jste mne přijali mezi Své   občany, je mi toho důkazem největším a vážím si toho velmi.

S radostí jsem vždy čítal,   že beseda „Neruda“, jež byla mou myšlenkou, pro   niž jsem vypracoval   stanovy, dal jí   jméno a byl jejím prvním jednatelem,   dosud je pilně činna a   že na mne nezapomněla.

 

      Před   vojnou jsme   se chystali,   že se   k Vám   podíváme, ale potomní zlá léta   nám ten úmysl překazila; padala   na mne rána za ranou, jedna krutější než druhá.   Ztratil jsem i drahou ženu, již jsem   také v   Trhové Kamenici   poznal, odtud   si ji   odvedl a jež potom věrně   šla po mém boku,   jsouc mi v práci   posilou. Tenkrát před vojnou jsme se na návštěvu u Vás těšili, dnes se však bojím, že by pohled na milá mi místa a všecky při tom vzpomínky probudily jen smutek a stesk. Kdož by se tomu divil?

Vzpomínám na Vás, vzpomínám na všecky, jež jsem kdysi znával a přeji   Vám   všem,   přeji   městu   Vašemu,   jehož obraz od Frant. Kavána   visí   mi   stále   před   očima,   krásný, šťastný nový život i rozkvět v osvobozené vlasti.

     Za čest, kterou jste mi jmenováním čestným občanem, učinili, děkuji Vám z té duše, děkují i dcery mé, jimž to bude vzácnou památkou.

Prosím, zachovejte mne i v budoucnu v dobrých vzpomínkách!

                                   Oddaný Vám

Kar. V. Rais. “

Dopisem doložil   spisovatel Železných hor,   že na své   první učitelské působiště nezapomněl, a že na   něj stále s láskou vzpomíná.

Učitelé Josef Jebas ml.   a František Mrkvička   se, po nařízení   mobilizace, kdy museli nastoupit ke svým plukům,   vrátili v průběhu prosince 1921 zase zpět ke své práci. Krátce   na to, 1. ledna 1922, byl František Mrkvička jmenován zastupujícím odborným učitelem na měšťanské škole a Josef   Jebas ml. nastoupil na svoje   definitivní místo na škole obecné.

Nedlouho na to, dne 2. března 1922, okresní školský výbor oznámil, že zemská školská rada v Praze vynesením ze dne 18. února 1922, č. I-361/10 ai 1922 č.z.š.r. 16636 v dohodě se zemským správním výborem povolila, aby obecná škola v Trhové Kamenici byla opět zařízena jako pětitřídní. Tato přeměna byla okamžitě provedena. Toho   roku se   také škola   dočkala opravy   průčelí a   hlavně všech učeben a místností, „c ož už bylo velmi nutně zapotřebí “.

V roce   1923 byl při zdejší   škole výnosem zemské školské rady v Praze ze dne 25. srpna 1923 číslo z.š.r. 78.587/1923 otevřen při měšťanské škole jednoroční učebný kurz (JUK). Od   téhož   roku   byla   naše   měšťanská škola smíšenou školou   měšťanskou, na   kterou byla   přeměněna z   dosavadní školy koedukační, takže přijímání žákyň   do měšťanské školy už nebylo nijak omezováno. Na školu měšťanskou smíšenou byla naše škola přeměněna výnosem z.š.r. ze dne 29. června 1923 číslo 60.736/1923.

Vybavení měšťanské školy vyžadovalo značné náklady, ale z darů okresního školského výboru bylo pořízeno několik nových nástěnných map a ze starostenských honorářů, které škole věnovali továrníci Milan Fuchs a Max Bergman, byly opatřeny učebnice.

Na škole se do této doby vyučovalo pouze náboženství římskokatolické. Ve školním roce 1923-24 ho zde vyučovali děkan a vikář Jan Zitko a kaplan František Myslivec.   Došlo však také k zásadní změně! Od 20. září 1923 bylo zahájeno i vyučování náboženství československému. Jednou za 14 dní ho zde vyučoval farář J. Hulínský z Hlinska. Přihlášeno bylo 27 žáků. I takto se projevovaly svobody, získané v roce 1918!

Ukázalo   se,   že    stará   školní   budova   už   zvýšeným požadavkům   nestačí. Nejen   že   byl   nedostatek tříd   pro obecnou i měšťanskou   školu,   ale   nebyla   tu   ani   sborovna, tělocvična, pracovna,   chyběly   kabinety   a  ředitelnou   byl ředitelův pokoj. Tělocvik už se vyučoval v sokolovně. Proto se od   roku 1924   jednalo o nové škole. Původně se skutečně uvažovalo o stavbě   nové školy. Byl pro   ni vybrán i pozemek   a schváleny plány. Z   projektu však opět sešlo,   a to   pro jeho   nákladnost a   „množství dalších důležitých problémů, které   musela obec vyřešit“. Proto   bylo nakonec rozhodnuto školu přestavět.

V roce 1924 došlo v Kamenici   ke změně starosty. V říjnu jím byl zvolen odborný učitel Alois Vítek.

Snad právě tento fakt přispěl k tomu, že byl v roce 1925 konečně vypracován definitivní   plán na přestavbu   školní budovy. Zatím   to však byl stále jenom plán!

Karel Václav Rais

V roce 1926 zastihla Trhovou Kamenici velice žalostná zpráva. V době,   kdy Praha   hýřila slavnostmi   VIII. všesokolského sletu, zemřel v   Čermákově ulici na Královských   Vinohradech dne 8. července   v 10   hodin večer   ve věku   67 let   trhovokamenický čestný občan,   spisovatel   a   bývalý   učitel   na  trhovokamenické škole, Karel Václav Rais.   Byla to krutá   zvěst. Vždyť v   Trhové Kamenici bylo tolik jeho žákyň   a žáků, vzpomínajících s láskou   na „svého pana učitele“ a želících jeho odchodu.

Následující rok   došlo ke změně na   škole. Dnem 31. srpna 1927 odešel na trvalý odpočinek ředitel zdejší školy Antonín Blažek. Po   něm školu spravoval   až do definitivního   obsazení Josef Jebas ml.

Závěr roku, zvláště jeho poslední   dny, byly ve znamení krutých   mrazů a   velikých   sněhových   vánic, které   zapřičinily, že škola postrádala žáky z okolních osad.

I následující   rok 1928 neměl být   pozadu. Ve školní kronice se například dočteme, že „ 16. a 17. dubna napadlo tolik sněhu, že ani místní děti nemohly se   do školy dostati “. Příroda ukazovala, že naše   „česká sibiř“, jak tento   kraj popisoval jeho spisovatel K.V. Rais, je opravdu přiléhavé pojmenování.

A právě   jemu, Karlu Václavu Raisovi,   byl v Trhové Kamenici věnován rok 1928.

 

Stavba nového pomníku K.V. Raisovi

Nápis na pamětní desce

Pomník Karla Václava Raise

v Trhové Kamenici – současný vzhled

Žáci K.V. Raise ze školních let 1877 – 1882 na slavnosti dne 10. června 1928

Stojící zleva: Líbal, Antonie Cellarová,   Nováková, ?, Linhartová Veruna, industriální učitelka Šulcová Ema,

Dibelková, Feniková, Pejchová, Zábský ‘z Podzahrad’, Hospodka Václav, Hospodka Josef

Sedící zleva: Desenský, Solničková, ?, Mrkvičková, řídící učitel Macháček, ?, ?, ?, ?

Část presenční listiny ze slavnosti odhalení památníku K.V. Raisovi

dne 10. června 1928

Dne 10.   června 1928 se tu   konala slavnost odhalení památníku Karlu Václavu   Raisovi. Byla to neděle,   kdy naše horské městečko oslavilo věčnou památku svého čestného občana, učitele a spisovatele našeho kraje. Památník, který hlásá Raisovy zásluhy o město, je   zároveň    památníkem   lásky   a   oddanosti    tehdejší  mládeže k Raisovi,   protože   to   byla   právě   mládež,   na jejíž popud byl památník   zbudován.   Na   slavnosti byli   přítomni:   paní   Marie Míšková-Raisová,  slečny    Dr. Doubravka    Raisová    a    Hana Raisová-Míšková,   spisovatel   F.S.   Procházka   v zastoupení České akademie věd   a umění a redakce   Svatobora, učitel Václav Žákovec za Klub vinohradských učitelů, profesor J. Adámek za hospodářskou školu a   muzeum v Chrudimi, ředitel   František Tuláček z Hlinska, řídící  učitel Pilný   z Bořic,   učitelka Ema   Schulzová, poštovní vrchní ředitel Jiří Felix,   František Sekanina v zastoupení Máje, Dr. Jaroslav   Nýdr, rada ministerstva školství   a národní osvěty, Josef Knap z Bělohradu a mnoho žákyň a žáků „milovaného učitele“ K.V. Raise.

Slavnost byla   zahájena ve 2   hodiny odpoledne, průvodem   od sokolovny. U památníku uvítal   Josef Zábský za Dorost republikové mládeže hosty. Po uvítání následovala přednáška profesora Sekaniny o   životě K.V. Raise   a potom byl   památník předán do   ochrany města.   Památník ve tvaru mohyly nesl   desku, jejíž  nápis hlásal,   že zde působil K.V. Rais.

Okresní školský výbor schválil městské usnesení, pojmenovat školu jako „Raisova škola obecná a měšťanská“.

Průvod Trhovou Kamenicí při příležitosti odhalení mohyly K.V. Raisovi

 

Byl   to slavný   den, kterým   Trhová Kamenice   oslavila svého čestného   občana, milovaného   učitele, spisovatele   a zakladatele Besedy Neruda. Radost kalilo jen vědomí, že tento dobrý šlechetný člověk už nežije.

Dne 1. srpna 1928 na školu přichází nový definitivní ředitel Václav Král, narozený 8. června 1884 ve Vodochodech. Trhovokamenicko ho vítalo stejně, jako před léty K.V. Raise – krutou zimou.

Školní kronika k zimě 1928/29 uvádí: „ Měsíc leden se vyznačoval sněhovými vánicemi, pro které byla zastavena zdejší autobusová doprava.   Mrazy koncem ledna dostoupily -22 o až -29 o C. Katastrofální zima   byla v únoru. Mrazy se vystupňovaly   na -36 o   až -40 o C.    Ve škole   se nepodaří   vytopit třídy v první vyučovací   hodině   ani   na   +10 o C.   Vyčerpává   se zásoba topiva. Továrny   zastavují práci. 14.   února zavřena škola  až do konce února .“ I kmeny stromů   praskaly pod náporem krutých mrazů. Taková byla zima   1928/29.

Hned po svém nástupu zřídil ředitel Václav Král polévkový fond, který rozděloval dětem polévku a chléb. Byl pravým dobrodiním, zvláště v době, kdy na našich horách zanikl kdysi tolik kvetoucí vlasařský průmysl.

Od ledna 1929 až do března bylo zavedeno vyvařování polévky pro chudé a hlavně přespolní děti. Denně se vydalo 40 porcí.

Učitelka Ludmila Brožová

A   léto 1929?   Nahlédněme opět do školní kroniky: „ Dne 4. července k   večeru strhla se nad krajem obrovská větrná bouře,   která postihla celou   naši republiku a   v kratičké době   asi 15   minut   způsobila   škody stamiliónové.   Ve Východních Čechách utrpělo   nejvíce Pardubicko a Královéhradecko.  Od 15. do 24.   července   panovala   neobyčejná   vedra.   Teploměr ukazoval po poledni obyčejně až 30 o C .“

Dalšího doplnění stavu se škola dočkala koncem roku 1929. V listopadu 1929 nastupuje na školu, jako zastupující učitelka, Ludmila Brožová z Hrochova Týnce, narozená roku 1904 v Humpolci.

Rovněž v roce 1929 na školu nastoupil na výpomoc, a to jen na krátký   čas, také učitel   Bernkopf. A i jeho vítala naše „česká sibiř“ stejně, jako mnoho jiných – nevlídným počasím. Krátký   exkurz   do   školní   kroniky   nám   opět připomene zápis týkající se   počasí: „ Dne 26. a zvláště v pondělí   27.   října   rozpoutala  se   neobyčejně   prudká a dravá vichřice se   sněhovou vánicí, která   způsobila v zdejších   lesích miliónové škody četnými vývraty,   zurážením větví a vršků stromů. Elektrické i telefonní vedení bylo bouří přetrháno. Kamenice byla několik dní bez elektřiny a telefonického spojení .“

V roce 1929 došlo ještě k jedné události. Dne 12. září daroval akademický malíř František Kaván naší škole vzácný dar: relief zdejšího bývalého učitele a proslulého spisovatele Karla Václava Raise. Busta je z bílého mramoru a je dílem výtvarníka Weise.

Ke smutné události došlo začátkem následujícího roku, kdy   8. ledna   1930 zemřel   bývalý dlouholetý   učitel a   pozdější řídící učitel   zdejší obecné školy   Emanuel Brebera. Pohřben   byl 11. ledna 1930 za velké účasti kamenických i přespolních občanů.

Desky památníku k 10. výročí měšťanské školy

V roce 1930 byl na popud ředitele Krále také vydán „Památník k 10letému výročí Měšť. školy v Trhové Kamenici“. Památník vytiskla knihtiskárna Josef Wagner v Hlinsku. V den oslav byl prodáván žákům za 1K50 a „obecenstvu“ za 2K. Na slavnosti, která byla při této příležitosti uspořádána dne 30. listopadu 1930 vystoupil se svým zahajovacím proslovem ředitel Václav Král. Jeho proslov zněl:

„ V malebném údolí, věnčeném lesnatými kopci a bujnými lučinami, jichž vody pije křivolaká Chrudimka, zde kdysi Kamenice zvaná, skrývá se naše tiché, starobylé městečko Trhová Kamenice.

     Dnes vzpomíná, raduje se a vděčí tomu, že již deset let v našem odlehlém zákoutí vzdělává a do života připravuje zdejší mládež měšťanská škola, tak často nazývaná universitou chudých.

     Stovky žáků a žákyň již opustily bránu této školy a tisícové ještě příjdou.

     Nuže, všichni vy bývalí, nynější i budoucí absolventi naší měšťanské školy, buďte pamětlivi jejího vznešeného úkolu, zachovejte a získávejte jí přízeň a nedejte jí zaniknouti! “

V tento slavnostní den se po ukončení oslav a na základě výnosu Ministerstva školství a národní osvěty z 29. května 1930, konala ustavující schůze Sdružení rodičů a přátel školy. Předsedou byl zvolen ředitel Václav Král a jednatelem učitel Emil Marek. První řádná schůze SRPŠ se konala 25. ledna 1931.

Učitel Bernkopf,   který na škole   působil krátce ve   školním roce 1929/30, nastoupil zde své definitivní místo v roce 1931. Definitivu na obecné škole získala v tomto roce rovněž zatímní učitelka Ludmila Brožová.

 

 

1. třída, školní rok 1930-31 (v pozadí kaplan Jan Varhánek)

I na naší škole začala se v této době projevovat narůstající celosvětová hospodářská krize. Pro vykreslení celkové situace nejen na škole, ale i mezi občany Trhové Kamenice a okolí se začtěme do školní kroniky:

„ Letošní rok, zvláště ve svých posledních měsících byl velmi neklidný pro tísnivou hospodářskou situaci, která těžce dolehla na všechny státy světa. Mzdy dělníků byly snižovány, mnoho továren a závodů omezovalo nebo i zastavovalo práci, neboť nebylo odbytu pro jejich výrobu. Z toho vznikala nezaměstnanost a stávky dělníků. … V důsledku těchto nepříznivých okolností bylo třeba zvýšiti sociální péči o žactvo, jak k tomu nabádá výnos okresního školského výboru čís. 5752 ze dne 7. října 1931. Učitelstvo spolu s rodičovským sdružením vyvinulo horlivou činnost, aby se dosáhlo co nejvíce prostředků na stravování školní mládeže. … Z celkové zaokrouhlené sumy 2000 Kč stravovány děti polévkou, pečivem a v některých dnech teplými jaternicemi. Místní pekaři pp. Dibelka, Procházka a Charvát darovali značné množství pečiva,řezníci pp. Kudláček, Černý a Kozel každé soboty po dobu stravování mládeže dali dětem zdarma jaternicovou polévku, k čemuž pp. Bergman a Kudláček zakoupili každému dítěti po jaternici. Celkem bylo vydáno školním dětem v době od 11. ledna do 19. března (1932 – pozn. aut. ) (celkem ve 48 vyučovacích dnech) 2639 placených porcí polévky v hostinci p. Desenského, jenž rovněž přidal větší počet porcí polévek zdarma. Tím aspoň částečně zmírněna byla nouze našich školních dětí v nejhorších dnech zdejší tuhé zimy a dětem způsobena byla velká radost. “

Navíc továrník Max Bergman odevzdal v prosinci 1931 škole 62 kusů baretů, aby byly rozděleny mezi nemajetné děti.

Po   krátkém    působení   na naší   škole odešel   v roce 1934 ředitel Václav   Král, který byl výnosem okresního školského výboru ze dne 28.   června 1934 čís. 3584/34 ustanoven   definitivním ředitelem     měšťanské     školy v Davli u  Prahy. K zastupování   byl    okresní    školskou   radou   určen    odborný    učitel   Josef   Jebas. Téhož roku   byl při měšťanské   škole   zrušen jednoletý učební kurz.

Složení učitelského sboru ve školním roce 1933/34 bylo následující:

Ředitel Václav Král

Obecná škola Měšťanská škola
Jan Stehno Antonín Bernkopf
Anna Cinková František Mrkvička
Marie Mrkvičková František Pecina
Marie Vítková Anna Pecinová
Ludmila Brožová Josef Jebas
Růžena Votrubová Alois Vítek

Ruční práce a nauka o domácím hospodaření

Emilie Brychtová

Pro školu však nadešel jeden z jejích až dosud nejdůležitějších roků! Dne 17. června   1935 bylo totiž započato   s přestavbou a   přístavbou školní budovy.   Z toho   důvodu byl   také okresní   školskou radou posunut začátek školního roku na 16. září. Práce byly zadány nejlacinějšímu oferentovi staviteli Josefu Prokopovi z Hlinska.

Průčelí školy před zahájením přestavby …

… a škola v přestavbě

Do   největšího   pracovního   ruchu   nastoupil   1. července na školu   nově   ustanovený    definitivní   ředitel   František   Hudec, narozený   8. května   1891 ve   Velkém Tresném   na Moravě   v rodině rolníka Eduarda Hudce a Františky, rozené Buršové.

„ Celá   stavba “,   uvádí   školní   kronika,   „ byla dokončena za 85 ( ! )   pracovních dnů,   t.j. do 27.   září 1935.   Celkem bylo na mzdách vyplaceno 108000Kč, řemeslníkům   142000Kč, podle účtu stavitele Prokopa z Hlinska 378900Kč, za práce mimo rozpočet 22749Kč .“

Místní školská rada požádala Ministerstvo školství a národní osvěty o povolení, aby mohl být začátek školního roku posunut až na 16. září 1935, kdy se předpokládalo, že bude stavba dokončena. Zemská školská rada svým výnosem ze dne 10. srpna 1935 svolila s připomínkou, že zameškané vyučování musí být nahrazeno. A tak byl 16. září zahájen školní   rok v nové   budově, přesto, že byly ještě   dokončovány některé drobné   zednické, natěračské, zámečnické, malířské   a odklízecí práce. V   celé školní budově bylo instalováno   elektrické   osvětlení   a   byl   zaveden   vodovod. Péčí Spolku pro postavení památníku padlým v Trhové Kamenici byl vydlážděn chodník a celé prostranství před školou a oploceno místo připravené pro pomník. K celému konání kolem dostavby školy kronika konstatuje: „ Potěšitelným zjevem bylo, že se probudil zájem veškerého občanstva o stavbu. Denně bylo možno zříti hloučky těch, kteří bedlivě sledovali rychlý postup prací. “

Výnosem   okresního školského   výboru   v   Chrudimi ze   dne 8. října 1935   číslo 5244 byla kolaudace   školní budovy stanovena na 25.   října 1935   ve dvě   hodiny odpoledne.   Za okresní   úřad byli kolaudaci přítomni: rada politické   správy Holý, vrchní zdravotní rada Klíma, okresní inspektor A. Vorreith a inženýr Vitáček. Mimo to byli    přítomni    členové    městské    školské    rady   a   obecního zastupitelstva.

Dne 27. října, v neděli před slavností otevření školy, byla zasazena kovová písmena   nápisu „ Raisova   škola   obecná   a měšťanská “   do průčelí školní budovy.   Písmena byla zhotovena   na náklady městské školské rady firmou F. Jílek   v Hradci Králové.   Pojmenování   školy    bylo   povoleno   výnosem   okresního školského   výboru   v   Chrudimi   ze   dne   31.   října   1935,   číslo 5350. (Název nebyl naší škole nikdy odejmut, i když se již dávno nepoužívá ani na školní budově, ani na úředních listinách školy   či jejím razítku. – pozn. aut. )

Tentýž   den se   konal slavnostní   večer, který   zahájil nový ředitel   školy   František   Hudec.   Ačkoliv už večer bylo velice deštivo, byla návštěvnost velká, na dobrovolném vstupném se vybralo 457 Kč. Slavnostní   otevření   školy se konalo v pondělí 28. října 1935 za účasti městského a obecního zastupitelstva,   delegace okresního   školského výboru,   městské školské rady, zástupců spolků a široké veřejnosti z Trhové Kamenice i okolí.

Slavnost   však pokazilo   deštivé počasí.   „ Od časného   jitra panoval   prudký lijavec,   takže slavnost   se nemohla   konati před školou, jak bylo stanoveno, nýbrž ve školní kreslírně. Ani průvod s hudbou se nemohl konati .“

Shromážděné   přivítal   starosta   města   Jan   Rezler. Ředitel školy František   Hudec přečetl pozdravné dopisy.   O slovo se přihlásil i okresní školský inspektor Antonín Vorreith.

 

Klíč od nové školní   budovy jejímu řediteli předal   předseda městské školské rady Bohumil Bříza.

Po celý den   28. října byla škola otevřena   pro veřejnost.

Pozvánka na slavnost otevření

nové školní budovy v Trhové Kamenici

 

Dnešní průčelí Raisovy

školy v Trhové   Kamenici

 

 

Otisk původního

  razítka Raisovy

školy

Konečně   dostala škola   v Trhové   Kamenici budovu,   po které volalo již   mnoho předchůdců ředitele Františka   Hudce, a to už nejméně od poloviny 19. století, a kterou si tolik zasluhovala.

Dne 10. ledna 1936 bylo opět zahájeno stravování chudé školní mládeže. Trvalo až do 6. dubna. Kronika uvádí: „ Vařeny byly polévky ve školní kuchyni. Rozdáno byla celkem 8322 porcí za 60 stravovacích dnů, t.j. průměrně 139 porcí denně.

Příjem činil:

1. Státní subvence               280.- Kč

2. Dary obcí a spolků         970.- Kč

3. – „ – jednotlivců               496.- Kč

4. – „ – ze sbírek                    513.- Kč

5. potravin přijato za          663.50 Kč

Celkem přijato                2922.50 Kč “

Velice slavnostní událost se odehrála 19. srpna 1936. Toho dne o půl desáté   hodině dopoledne uvítala Trhová Kamenice štáb a 1.   prapor 31. pěšího pluku   „ARCO“ z   Jihlavy, který   se tudy ubíral na   závěrečná vojenská cvičení do  Hradce Králové. Velitelem pluku byl plukovník pěchoty   Karel Bláha a jeho prvním pobočníkem major pěchoty Jaroslav Hůrka. Plukovní kanceláře a prapor byly umístěny ve škole.

 

 

Plukovní prapor je přenášen do školy

Plukovní prapor s čestnou stráží

Pluk se v městě zdržel do pátku 21. srpna, kdy   odešel do Seče.   Sotva však 31. pěší pluk odešel, vystřídal ho štáb   3. armádního brněnského   sboru. Ve škole měl tehdy svou kancelář   velitel sboru generál Hasal, ruský legionář. Sbor tu setrval do 22. srpna, kdy se rovněž přestěhoval do Seče.

Trhová Kamenice se najednou stala centrem odehrávajícího se cvičení proti sobě bojující „červené“ a „modré“ armády. Poutavě to popisuje školní kronika:

„ Město žilo nebývalým ruchem. Tiché jindy náměstí přeplněno bylo automobily, motocykly, povozy, polními kuchyněmi „červené“ (moravské) armády. Z města vycházela sta polních telefonních a tegrafních linek do „válečného“ území. Letadla se vznášela nad městem a shazovala hlášení.

Největší ruch v městečku zavládl v neděli časně ráno. Již od 4. hod. ranní rozléhal se rachot motorů, tanků, obrněných aut „modré“ armády, která se dostala od Chotěboře do týla armádě „červené“.

Ve vzduchu se odehrávalo nejvelkolepější divadlo, jaké jen si může člověk představit. Několik letadel „červených“ se střetlo s letadly „modrých“. Ohlušující řev motorů přivábil zástupy občanstva na ulice a náměstí. “

Nečekaná událost však potkala Trhovou Kamenici 23. srpna 1936 , kdy ji navštívil prezident republiky Dr. Edvard Beneš v doprovodu   generála Syrového,   inspektora čs.   branné moci, generála Bláhy, přednosty vojenské  kanceláře prezidenta   republiky a generála Fauchera, člena francouzské vojenské mise v ČSR. Bylo to v jednu hodinu odpoledne, kdy se, jako blesk, roznesla po městě zpráva, že přijel president republiky Dr. Edvard Beneš. Automobil s evidenční značkou „P-1“ zastavil před školou. Dr. Beneš se odebral do 4. třídy obecné školy v 1. poschodí, kde mu dokladovali důstojníci generálního štábu. Po půlhodině pobytu ve škole president odcházel.

President Dr. Edvard Beneš odchází ze školy

Dr. Edvard Beneš zdraví shromážděné občany

v pozadí armádní generál Jan Syrový

Dr. Edvard Beneš, po levé ruce generál Bláha,

za nimi armádní generál Jan Syrový

Ředitel školy vzácného hosta poprosil o zápis do kroniky. Pan president k tomu prohodil: „ Jen aby to dlouho netrvalo. “ Když byla kronika podepsána, pravil: „ To jsme Vás překvapili. Nečekali jste nás! “ A proto v kronice   naší školy nalezneme u   zápisu z tohoto památného dne podpisy prezidenta Dr. Edvarda Beneše a generála Syrového.

Podpisy ve školní kronice

President republiky Dr. Edvard Beneš

Inspektor čs. branné moci generál Jan Syrový

Z Kamenice odjeli vzácní hosté do Poličky. Manévry byly ukončeny 24. srpna 1936 o půl deváté hodině dopoledne.

Zcela   jiná   událost   upoutala   pozornost   trhovokamenických občanů v prosinci 1937. Byl to   odvážný čin   žáka naší školy Jaroslava Desenského.

Dne 13.   prosince se konala v   kreslírně měšťanské školy besídka,   na které   odevzdal okresní   školský inspektor   z Chrudimi František Knob   žáku 5. třídy   obecné školy Jaroslavu   Desenskému z Trhové   Kamenice dar  prezidenta republiky   Dr. Edvarda Beneše, zlaté hodinky s   nápisem „Za záchranu života“ a   s faksimile prezidentova   podpisu.

Zachráněný Alois Svatoň (vlevo) a jeho zachránce Jaroslav Desenský

Zlaté hodinky,

dar presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše

Jaroslav   Desenský   zachránil   svým odvážným činem před utonutím malého Aloise   Svatoně. Za svůj čin dostal od Skautů   diplom Za   statečnost,   a   od ministerstva   vnitra dopis, jehož opis je tu uveden v plném znění.

„ Mi n i s t e r s t v o    v n i t r a

Č. 75.595/37-8                                                                                    V Praze dne 16. listopadu 1937

Panu

Jaroslavu Desenskému,

žáku obecné školy

                              vTrhové Kamenici

Pan president   republiky vyslovil Vám   uznání a pochvalu   za duchapřítomnost   a   odvahu,   kterou   jste   s   nasazením vlastního života   projevil   při   záchraně   osmiletého   Aloise   Svatoně před utonutím a  věnoval Vám jako   odměnu za Váš   hrdinný skutek zlaté hodinky s faksimile svého podpisu.

                            Ministr:   Černý   v. r. “

Tak byl   odměněn odvážný čin   mladého člověka a   přitom tehdy nikdo ještě netušil, kolik o hodně větší odvahy odvahy bude celý národ potřebovat pro příští léta.

Rok 1938 byl svými   událostmi předznamenáním nové doby temna českého národa. Školní kronika nastávající krutou dobu pro náš národ uvádí temito řádky:

„ Od připojení Rakouska k Německu byla zahájena usilovná propaganda proti naší republice rozhlasem i tiskem německým. Naši němečtí spoluobčané, povzbuzeni velkým úspěchem německého výboje v Rakousku, počali hřmotně se domáhati připojení „německého území“ naší republiky k Německu. Tato akce působila u mnohých polekaných českých lidí strach a bázeň. Všude mluvilo se o válce. Toto strašné slovo se neslo od úst k ústům. Štěstí, že takových ustrašenců bylo málo mezi námi. Všichni nedočkavě čekali, co učiní vláda naší republiky. “

Prvním   náznakem příštích   událostí bylo   mimořádné vojenské cvičení, které se konalo 22. května   a na které „ ze školy odchází František   Pecina, poručík   jičínského pěšího   pluku “, na základě vyhlášení částečné mobilizace ze dne 21. května 1938.

Měšťanská škola v Trhové Kamenici se toho roku   dočkala stanovení svého obvodu, který byl určen výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 4.   června 1938,   číslo 75.285/38-I/2, podle §6 zákona ze dne 20.   prosince 1935 č. 233 Sb. Obvod byl určen s   platností od 1. září   1938 v tomto rozsahu: celé místní obce Trhová   Kamenice, Travná, Svobodné Hamry, Rváčov, Možděnice, osady Dolní a Horní Bradlo a osada Rohozná.

Změny už se začaly dotýkat i učitelského sboru. Ten byl pro školní rok 1938/39 složen takto:

Obecná škola Měšťanská škola
1. tř. František Pelikán I. a    Jan Stehno
2. tř. Anna Pecinová I. b    Alois Vítek
3. tř. Marie Mrkvičková II. a   Bohumil Lokay
4. tř. Marie Vítková II. b   Blažena Drechslerová
5. tř. Ludmila Brožová III.     František Mrkvička
IV.      František Pecina

Výzva armádního generála Jana Syrového k československým občanům

Už 14. září byl telegraficky   povolán další učitel, tentokráte již k výkonu   řádné   vojenské   služby,   učitel   František   Pecina.   Denně doručovala   pošta mladým   mužům z   Trhové Kamenice   další a další povolávací lístky. 17. září byl povolán František Pelikán, který na svoje učitelské místo v Trhové Kamenici nastoupil teprve před čtrnácti dny.

„ Všude   tam, kde   měli lidé    doma rádio,   bylo po   celý den obléháno   posluchači. Všem   zírala z   očí úzkost   a obavy,   co se v nejbližších   hodinách stane.   Nebylo chuti   k práci,  každý jen dychtil   zvěděti   nejnovější   události.   A   tu,   jak při takových událostech   bývá, kolovaly   mezi občany   nejfantastičtější a nejnesmyslnější pověsti, které bývaly   rozhlasem vyvraceny, ale mezi lidmi se vypravovaly nové a   nové. Lidé ztratili soudnost a spíše uvěřili tomu,   co se šeptalo,   než tomu, co   bylo úředně ohlášeno v novinách nebo v rozhlase .“

Lidé   věděli   o   Hitlerově   vystoupení,   ve   kterém vyhlásil jednoznačně požadavek připojení   československého pohraničí k nacistickému Německu.   Vláda Československé republiky   byla již několikrát   vyzvána    vládami   Anglie   a    Francie,   aby   Hitlerovy požadavky bezpodmínečně přijala.   Československo tehdy podporoval jen Sovětský   svaz, který ústy svého   velvyslance prohlásil, že je ochoten   splnit své   spojenecké   závazky. Československá vláda i prezident Dr. Beneš však   kapitulovali a přijali ultimátum. Pod náporem   rozhořčeného   lidu   byla   vláda   nucena  odstoupit. Byla sestavena nová úřednická vláda v   čele s generálem Syrovým, která na svém   prvním zasedání dne   23. září 1938   vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

Vraťme   se   nyní   ke   školní   kronice   a   přenesme   se jejím prostřednictvím do 23. září 1938:

„ Pátek 23. září. Již od   časných hodin večerních bylo posluchačstvo rozhlasem upozorňováno, že   o 10. hodině večerní bude učiněno   rozhlasem   důležité   oznámení.   Zástupy   osob se tísnily u oken některých příbytků, kde   byly umístěny rozhlasové přijímače.   Každý vycítil,   že se    blíží osudová   hodina, cítil,   že se rozhoduje o   osudu národa a   státu. Řízné pochody,  reprodukované rozhlasem, daly tušiti, že bude vyhlášena mobilisace. Avšak každý se   bál toho   slova hlasitě   pronésti.

V   prvý okamžik, když byla ohlášena   a bylo   oznámeno,   že   pan president   republiky nařídil mobilisaci čs.   branné moci, nastalo všude   mezi posluchači ohromení. Ženám vytryskly slzy do   očí, ale po vyslechnutí mobilisačních rozkazů   všichni spěchali domů, aby   ještě v noci připravili potřebné věci   těm, kteří jsou   povoláni na vojnu. … Odpoledne 24. září   přijelo několik   státních autobusů,   aby odvezlo   mobilisované vojáky na dráhu. Asi 80 mužů odjíždělo ze zdejší obce. … V den vyhlášení   mobilisace byla   ve městě   nařízena pohotovost CPO (civilní protiletecké obrany) . Byly postaveny hlídky na mostě, na křižovatce u Radnice, u pošty (osadní dům), nařízena pohotovost požárních hlídek, asanačních hlídek a první pomoci. “

„Do zbraně“ nastoupil i učitel Jan Stehno.

S nadšením odjížděli povolanci ke svým jednotkám. Netušili, jak brzy budou odvoláni. Výsledkem mnichovské konference došlo k odtržení částí Československé republiky ve prospěch Německa.

A reakce na tyto události na sebe nedala čekat ani v resortu školství. Již 26.   listopadu nařídilo prezidium   ministerstva školství a národní osvěty výnosem ze dne 26. listopadu 1938 číslo 8536/38, aby   „ obrazy   obou   bývalých  presidentů   republiky   byly vhodným způsobem po   vyučovacích hodinách sňaty, vyňaty   z rámů a uloženy do příslušných úředních archivů .“

Na školách docházelo k velkým změnám.   Ani naše škola nezůstala nepovšimnuta. Z důvodů evakuace ze zabíraných pohraničních území byli na naši školu přikazováni   učitelé z evakuovaných   oblastí a ze   státních školských služeb  byly propouštěny všechny ženy. Na naší škole to byly: Marie Vítková-Breberová, Marie Mrkvičková-Kučerová a Anna Pecinová-Kopecká. Výnosem okresního školského výboru v Chrudimi ze dne 12. prosince 1938 číslo 7721/38 byli na naši školu přiděleni Alfréd Hihlán a Ludmila Felixová-Zikmundová. A 27. ledna 1939 to byli Josef Krátký a Josef Krejčík.

Tak   vstupovala i   Trhová Kamenice   do období nejhroznějšího útlaku a teroru v českých dějinách.

Dne 15. března   1939 se obyvatelé českých zemí   probouzeli v zemi okupované nacistickými vojsky.

V 6 hodin ráno vpadly jednotky nacistického Německa na území Čech a Moravy a začaly pod velením gen. Brauchitsche uskutečňovat operaci Märzwirbel (Březnový vítr – pozn. aut. ) – vojenské obsazení zbývajícího českého území. Operace se zúčastnilo asi 17 divizí wehrmachtu, jednotky SS a část německých policejních sil.

Nechme teď vyprávět školní   kroniku, zachycující první okamžiky „černé středy“ – dne 15. března 1939 – v Trhové Kamenici.

„ Od čtyř   hodin ráno budil náš   rozhlas všechno obyvatelstvo našich zemí zprávou, že   říšskoněmecké vojsko obsazuje naše území Čechy a Moravu. Hlas hlasatele se   chvěl a zařezával se do našich srdcí. Vždyť nikdo  z nás si nedovedl uvědomiti,   proč bylo třeba vysílat cizí   vojsko do našich   pokojných zemí.

Nebylo   pamětníka takové   sněhové vánice,   jaká byla    v ty   dny, když   cizí vojsko okupovalo naši   zemi. Sněhu bylo na   silnicích navaleno více, jak půl metru.

První oddíly motorisovaných   vojenských jednotek říšskoněmeckých   projížděly Trhovou   Kamenicí již   po deváté   hodině ranní. Ze   školních oken bylo   viděti nekonečný řetěz   motorových vozidel,   pohybující   se  zdlouhavě   hlubokým   sněhem   po   státní silnici od Nasavrk k Chotěboři. “

K 15. březnu 1939 byli na školu přiděleni další dva učitelé. Byli to František Kudláček, dosud vyučující český jazyk v Chustu na Podkarpatské Ukrajině, a jeho manželka učitelka Palma Kudláčková-Beniačová.

V pátek   17. března o půl   jedenácté hodině dopoledne přišli do trhovokamenické školy   ubytovatelé německého vojska   a nařídíli uvolnit   celou školní budovu   pro německé vojsko.   Ve škole bylo   potom umístěno asi 400 vojáků. Mimo školu byli vojáci ubytováni ještě v sokolovně, v hostinci u Zábských na náměstí a u   Dostálů. Celkem bylo v Trhové Kamenici ubytováno asi 1000 německých vojáků.

Na   náměstí byly   v řadách   postaveny automobily,   motocykly a dokonce i několik děl.

Ještě ten   den, po příchodu vojska,   byla nařízena uzavírací povinnost o 21. hodině.

Němci drze   a pánovitě poroučeli   kamenickým občanům, hlavně majitelům potahů,   aby pro jejich válečný   materiál vyklidili náměstí. Hrozili tresty všem, kteří by neuposlechli.

Školní kronika   o tom zaznamenala:

„ Všude   se němečtí vojáci usídlili   jako doma. Ve škole,   přes upozornění ředitele školy, že máme   ve   vodovodu   nedostatek   vody,   vodou   se plýtvalo tak, že druhého   dne nebyla   ani kapka   vody a   vodovod musel být zavřen. Největší potíž   byla se splachovacími záchody. Nebylo vody, proto se musily také zavříti. Vojáci bez vědomí ředitele si vykopali na školní zahradě   latrinu (jámu), přikryli slamou   a tak si zřídili provisorní  záchod, jako   bylo na   frontě za   světové války.   … V hostincích bylo hlučno. Tu   si hladoví němečtí vojáci pochutnávali zejména na řízcích nebo na vajíčkách. Byly to hotové jídelní koncerty. „Za málo   peněz, hodně muziky.“ Jistě se   jim v Německu o takovém blahobytu ani nezdálo .“

Skupina   důstojníků   byla   ubytována   v   podkrovní světničce v obecním   domě č. 4. Byla   zabrána i   malá místnost   Kampeličky. Přetopením vznikl v podkroví obecního   domu požár. Jen díky rychlému   zásahu hasičů   a občanů  byl oheň   včas uhašen. Přesto byla obci způsobena značná škoda.

V neděli 19. března   nařídil německý velitel odevzdání všech střelných zbraní   a ve středu   22. března německé   vojsko Trhovou Kamenici opustilo. Škola byla uvolněna odpoledne ve 14. 30 hodin.

Po odchodu německého vojska   z Trhové Kamenice byly zjištěny velké   škody způsobené   na školním   majetku. Ředitel   školy o tom uvědomil    četnickou   stanici,    která   vše    oznámila   německému četnictvu. Němečtí četníci přišli  zjistit škody a podali hlášení nadřízeným německým   úřadům. Velitel částí,   které byly ve   škole ubytovány, se ohradil potvrzením, že   škola byla předána v pořádku.   Potvrzení mu   vystavil městský   tajemník Václav   Kabeláč bez vědomí ředitele školy. Vyučování mohlo být obnoveno až 27. března.

Velitelé jednotlivých   částí, ubytovaných ve   škole, se sami přijeli   o stavu   přesvědčit a   shledali stížnost   ředitele školy jako oprávněnou. 1. dubna 1939   přijel do Trhové Kamenice německý důstojník a oznámil řediteli školy,   že německé velení je ochotno jako náhradu   škod zaplatit 180,-   RM (Reichs Mark   – říšská marka – pozn. aut. ).

Fotokopie potvrzení o sjednané úhradě škody

 

Po   několika dnech   přijel adjunkt   velitele vojsk   v Trhové Kamenici ubytovaných   a vyplatil řediteli sumu   100,- RM, na kterou mu byla vystavena stvrzenka.

Fotokopie stvrzenky o úhradě 100,- RM

 

 

Zjištěné škody představovaly celkem sumu   2800,- Kč. Za to tedy bylo vyplaceno   100,- RM, což   podle nově stanoveného   kurzu činilo 1000,- Kč.

Kromě toho se   ztratilo ve škole 100 kg   brambor, ze kterých se mělo vyvařovat školním dětem. Pachatelé – kuchaři – byli zjištěni a museli za trest jít pěšky z Přibyslavy, kde byli tou dobou ubytováni,   a zaplatit   za 25   kg brambor   – přiznali totiž pouze oněch 25 kg.

Podle usnesení újezdní školské rady musely být ve všech učebnách zavěšeny kříže. Farářem byly objednány v měsíci lednu a měly být dodány do 1. února. Dodány však byly až začátkem dubna 1939. Zakoupeno bylo celkem 13 křížů po 80Kč. Po jejich vysvěcení byly kříže ve třídách zavěšeny 23. dubna 1939.

Fotokopie kvitance vystavené na úhradu za 25 kg brambor

25 kg brambor

 

Před ukončením školního roku učitel Josef Krejčík vymodeloval z hlíny kopii Raisovy busty podle mramorového originálu, darovaného škole v roce 1929 mistrem Kavánem. Stavitel J. Prokop z Hlinska podle této kopie zhotovil sádrový odlitek, který byl zasazen do zdi na odpočivadle mezi prvním a druhým poschodím. Tak byla důstojně uctěna památka bývalého učitele na zdejší škole Karla Václava Raise.

Už v červnu   1939 zahájil   svou ilegální   činnost i   ředitel trhovokamenické školy,   ruský legionář František   Hudec, který se   stal členem   skupiny vedené   poručíkem Františkem   Žákem, jemuž   dělal zástupce. Byla   to odbojová skupina „Obrany   národa“, napojená na okresní   organizaci   v   Chrudimi.   Jejím   úkolem bylo rozšiřovat ilegální   tiskoviny,   shromažďovat   zbraně,   provádět   výzvědnou službu   a podporovat   rodiny vězněných.   Z finančních  prostředků organizace byla   obstarána i vysílačka, která   plnila svoje poslání v Nasavrkách u přednosty poštovního úřadu V. Doležala.

Trhovou Kamenici a její okolí v té době postihla epidemie dětské obrny, takže byl začátek   prvního válečného školního roku posunut až na 1.   říjen.

A opět nastaly velké změny v učitelském sboru. K 1. říjnu z  naší školy odešli učitelé Josef Krejčík, Ludmila Felixová, Palma Kudláčková a František Pecina. K témuž dni byli nově ustanoveni učitelé Vojtěch Petráš, Antonín Podrazil, Jaroslava Plešingerová, Anna Pavlasová a Marie Stehnová-Gontková (slovenka). 1. prosince pak odešel učitel Bohumil Lokay. Další zásah do školního   života způsobilo vládní nařízení   ze dne   5. října   1939, kterým   bylo zavedeno vyučování němčiny, jako povinného předmětu. Do tédoby vyučovalo se němčině na naší škole již mnoho let, ale jako jazyku nepovinnému!

Jak   rok   1939   začínal,   tak   také   končil. Zima nastoupila mimořádně   tuhými mrazy   s přívaly   sněhu. Nejnižší   teploty byly naměřeny 27. a   29. prosince, a to -28 o C.   Tuhé mrazy pokračovaly i v   měsících lednu   a únoru   roku 1940.   21. ledna bylo naměřeno -30 o C. Pro všeobecný nedostatek paliva byly prodlouženy pololetní prázdniny   nejdříve    do   18.   února,   ale    ani   v   únoru   mrazy nepovolily.   20. února   bylo naměřeno   -27 o C, a   tak byly  školní prázdniny nakonec prodlouženy až do 3. března 1940.

O pololetních prázdninách instalovala   ve škole firma Kotten z Pardubic rozhlasové zařízení. Jediná to   věc, která by se mohla brát   jako   přínos   pro   školu,   kdyby   neměla sloužit hlavně pro „dobrou   informovanost   žáků   a  učitelstva   o   vítězných bojích“ našich uchvatitelů. A žáci si poslechli školský rozhlas už 4. března.

Podle nařízení okresního úřadu v Chrudimi ze dne 21. března 1940 byly stanoveny úřední názvy míst ve školním písemném styku, pokud se použije německého jazyka, a to takto:

Trhová Kamenice                 Markt Kamnitz

Rohozná                                Rohosna

Svobodné Hamry                                 Freihammer

Zubří                                      Zubern

Hluboká                                 Hluboka

Polom                                     Polom

Možděnice                            Moschdienitz

Kameničky                            Kamenitschek

Travná                                   Travna

Dřevíkov                                Holzhof

Veselý Kopec                       Bühl

Slib, který museli naši učitelé podepsat

Snad nejpotupnějším aktem pro všechny učitele naší školy bylo vykonání a podepsání slibu poslušnosti Adolfu Hitlerovi „ jako ochránci Protektorátu Čechy a Morava “, předepsaného pro všechny státní úředníky, učitele nevyjímaje. Stalo se tak podle výměru okresního školského výboru v Chrudimi ze dne 26. dubna 1940, číslo 2267/40. Poučení o složení a podepsání slibu končí slovy: „ Zároveň se upozorňuje na ustanovení §6 zmocněného dekretu, podle něhož bude stíháno odepření slibu nebo provinění proti jeho obsahu. “

Začalo i vyřazování „závadných“   knih ze žákovské, učitelské i městské knihovny. Mezi prvními byly vyřazeny i knihy K.V. Raise Zapadlí vlastenci   a Lopota. A   záhy došel na   městský úřad další přípis. Na základě výnosu presidia   ministerstva vnitra ze dne 1. července 1940 číslo E 1753-18/7 „ jest co nejrychleji z veřejnosti odstraniti veškeré pomníky, obrazy,   pamětní desky a všechny jiné upomínky na   T.G.M .“ Školní kronika   k tomu poznamenává:   „ U nás dal městský úřad   bustu T.G.M. odtraniti již v   neděli 30. června v 18   hodin. 28.   října 1936   byl pomník   s velkou slávou odhalen a 30. června 1940   sňat a pohozen pod okny   školy .“ Šlo o pomník, který byl   zasvěcen obětem I. světové   války! Busta byla tehdy zakopána na zahradě u Grimmů.

Jako již mnoho předešlých let, i v roce 1940 probíhala na škole stravovací akce. Tento rok však s tím rozdílem, že trvala od ledna až do konce školního roku.

Sama školní kronika k této vyjímce uvádí:

„ ,Stravovací akce za těžkých válečných dob byla mnohem intensivnější než léta minulá. Bylo to umožněno tím, že Národní pomoc (instituce při straně „Národní souručenství“) poskytla naší stravovací stanici potraviny a tuky. (Všechny potraviny byly jinak přidělovány pouze na lístky.) Brambory darovali rolníci z celé školní obce. Ostatní potřebné věci byly zakoupeny z prostředků, jež věnovaly obce anebo i jednotlivci. “

Už od dubna obědvají děti za pěkného počasí na školním dvoře

Připomeňme si složení učitelského sboru, který zakončil školní rok 1939/1940.

 

Stojící zleva: Marie Kudláčková, Anna Hospodková, Jan Stehno, Antonín Podrazil, František Mrkvička, Vojtěch Petráš, František Pelikán

Sedící zleva: Ludmila Brožová, Blažena Drechslerová, Em. Brychtová, Alois Vítek, okr. škol. inspektor L. Vlček, ředitel František Hudec, Emanuela Valíková, Jaroslava Plešingerová, Anna Pavlasová

 

 

Podle výnosu říšského protektora ze dne 20. července 1940 stanovilo Ministerstvo školství a národní osvěty výnosem ze dne 25. července 1940, číslo 1820/40 přes., užívání nového označení škol, a to dvojjazyčného. Jejich vzhled pro nás zaznamenala školní kronika.

 

Na tomto místě oficielně končí kronika naší školy slovy:

„Tato   kniha školní   kroniky z   doby prvé   i druhé republiky musela být z rozkazu školních úřadů zabalena, zapečetěna a uschována tak,   aby k ní   měl přístup pouze   ředitel školy, měl-li   ji předkládati inspekčním a revizním orgánům. …

Další   část   školní   kroniky,   podle   dohody   s   inspekčními orgány, byla psána na jednotlivých listech papíru na stroji a bude   k   této   kronice   připojena,   jako   doklad doby, ve zvláštním svázaném   slabém  svazku.   Počíná 1. 9. 1940 škol. rokem 1940/41 a od stránky 1 až k stránce 7   vedl a psal ji   ředitel Frant.   Hudec, odtud až   na str.   63 zaznamenával jeho nástupce, ředitel Alois Vítek.

Záznamy obsahují strohá data a fakta, nejčastěji citující došlé úřední výměry a výnosy nebo fakta a události, jež zaznamenati do kroniky bylo přímo nařízeno. …“

 

František Hudec

Německým úřadům   neušlo nic, proto   byl i řediteli   Hudcovi, jako ruskému   legionáři, doručen dekret,   kterým byl ke   dni 1. dubna 1941 dán do trvalé   výslužby. 30. března se Hudec rozloučil se svými kolegy a žáky. Odstěhoval se do Nasavrk, kam se, jak sám říkal, „těšil ke svým včeličkám“, i když ho odchod ze školy velmi bolel. Na jeho místo byl jmenován odborný učitel Alois Vítek.

Ale už 22. října 1941,   byl František Hudec   zatčen.   Bylo   to   po   16.   hodině,   kdy   se bez zaklepání otevřely   dveře Hudcova   bytu v   Nasavrkách a   v nich stanuli dva gestapáci z   pardubického gestapa. Konverzace   byla velmi krátká: „Jste František Hudec?“ – „Ano.“   – „Jste zatčen.“ Do dvou minut, které   mu   dali,   musel   být   František   Hudec   připraven. Pak ho odvezli. Prvních sedm měsíců  byl vyslýchán v donucovací pracovně v Pardubicích a v místnostech gestapa na Oberlandratu.

Marta Hudcová tušila, že se blíží den soudu, proto obstarala v Drážďanech   německého   advokáta,   který   měl   Hudce   obhajovat. Hudcovi   byla v   posledních květnových   dnech roku   1943 doručena žaloba. Její obvinění nevěstilo nic dobrého.

Začátkem června 1943 byl   Hudec převezen do Berlína-Plötzensee, kde předstoupil   dne   7.   června   před   Lidový soud. Německý advokát, který ho měl v   Berlíně obhajovat, se o přelíčení dozvěděl   jen náhodou   a jeho   obhajoba zůstala   zcela bez povšimnutí. Veřejný   žalobce podal   pro Hudce   návrh na   12 let   káznice, ale porota   rozsudek   změnila   na   trest   smrti,   s   poukazem na jeho povolání a legionářskou minulost.

Odsouzenci k smrti byli umístěni ve vězeňském domě číslo III, který byl nazýván   „domem smrti“.   Spoluvězněm Hudcovým   tam byl   Landštoff z Chocně, který pak o Hudcovi vyprávěl.

4. září   byl při velkém   náletu na Berlín   bombardován i dům číslo III v Plötzensee a vyhořel. Odsouzenci byli před tím nahnáni do krytů.   A jen kvůli tomu, že je   po bombardování nebylo kam umístit, zaznělo rozhodnutí – všechny popravit! To se také stalo ve dnech 6. až 8. září 1943. Za   ty tři dny jich bylo popraveno přes 600( ! ). Jaké   byly asi poslední   chvíle Františka Hudce   se už nikdy nedozvíme. Evangelický farář Reymann, který u něho byl, psal jeho ženě Martě, že šel na smrt statečně a klidně s vroucími slovy pro svoji   ženu. Tuto   zprávu obdržela   Marta Hudcová   11. září 1943. Stálo v ní ještě, že Hudec byl popraven v noci ze 7. na 8. září.

Leták z 5. května 1945

Občané Trhové Kamenice a jejího blízkého okolí museli prožít ještě mnoho útrap a krutých chvil. Nakonec se však dočkali. Období temna, útlaku a ponižování konečně zkončilo. Začtěme se nyní do první stránky školní kroniky, ve které se opět pokračuje po pětiletém nuceném přerušení:

„ Opět ve svobodné otčině   Č S R   „Vláda věcí Tvých vrací se opět do rukou Tvých, ó, lide český!“

Nadešel měsíc květen. Sama příroda oděla se letos dříve nežli jindy v slavnostní háv. Život občanstva jeví zakřiknuté, ale nadějné vyjádření jeho očekávání. Dunění děl, ozářená obloha výbuchy, požáry na východě a světlomety. Rachot letadel v noční době burcuje ze spaní, jehož je i tak málo. Každonoční výbuchy v okolí, otřásající zatmělá okna, nepřidají klidu – to partyzáni našeho kraje vyhazují mosty silniční i železniční, maříce tak ústupová spojení německým okupantům.

V noci ze 4. na 5. květen 1945 slyšíme silný rachot letadel v hodinách časně ranních. Ráno zříme pole, louky a zahrady posypané sněhem letáků, oznamujících Čechoslovákům příchod vítězné Rudé armády i do země České. “

Ano, 5. května ve 4 hodiny ráno proletěla nad Trhovou Kamenicí a jejím okolím spojenecká letadla, rozhazující letáky, vyzývající k zesílení boje a odporu proti nacistickým uchvatitelům. Velitel kamenické německé posádky hejtman Czerny vydal rozkaz, aby občané a školní mládež letáky sbírali a odevzdali je. Mnoho jich však sebráno nebylo. Ve školní kronice se o tom píše:

„ Ještě se děti nerozběhly, jen tu a tam odskok pro bělající se leták, a již tu přijíždí směrem od Tobolek jezdec na kole – možděnecký starosta Dalecký a volá radostným hlasem: „Vraťte se, je mír! Konec války! V Praze opět česká vláda! “

Jak se později ukázalo, byla zpráva možděneckého starosty o kapitulaci předčasná, protože se jednalo o povstání pražského lidu. Vraťme se však ke kronice:

„ Rychle a ochotně obracíme k domovu. Náměstí plné lidí. Domy se počínají zdobit prapory červenobílými a státních barev s modrým klínem. Do Sativy na náměstí došla telefonická zpráva, že v Praze Národní výbor český se ujal vlády, německé vojsko složilo zbraně, a vyzývala k odstranění znaků tzv. Protektorátu.

Němci se k aktu tváří zaraženě, ba nedůvěřivě. Občanstvo, stojící v hloučcích, debatuje a zachovává důstojný klid. Brzy po poledni vysílá německý velitel zdejší posádky ozbrojené skupiny vojáků do ulic. Občanstvo rozchází se klidně ke své práci, nic se neděje, a tak i vojsko nakonec mizí ve svých ubikacích, nemajíc příčin y k zákroku.

Zatím však na místní četnické stanici, kde je asi dvanáct českých četníků, dochází k prvému činu odboje. Mladí četníci, jakž takž vyzbrojení služebními pistolemi, odzbrojili smírnou cestou svoje tři německé kolegy, kteří ochotně zbraně vydali, odzbrojili svého velitele a uzavřeli je na stanici pod stráží.

Asi kolem čtvrté hodiny odpolední vypravila se skupina četnictva v průvodu některých členů Revolučního národního výboru do školy, aby vyzvala posádku tam umístěnou k vydání zbraní. Velitel její, hejtman Czerny, je překvapen, váhá a žádá lhůtu 7 minut na rozmyšlenou. Ježto však vidí i na svém mužstvu, že už jsou války syti a vítají konec, ať je jakýkoliv, svoluje a zbraně vydává.

Zatím se u školy shromažďuje celá Trhová Kamenice, někdo přinesl státní vlajku, a zbraně, vynášené ze školní budovy, rozdělují se mužům. Za půl hodiny stojí u školy páskami označené ozbrojené stráže, na všech silničních výjezdech se budují záseky a barikády a odboj proti okupantům vlasti vstupuje u nás na scénu. “

Takhle přes Kamenici utíkali „hrdinové“ od Stalingradu

Dne 9. května 1945 kolem osmé hodiny večerní dorazila do Trhové Kamenice první tři auta se sovětskými vojáky. Další oddíly přijely 10. května. Jejich velitel Viktor Vrutskij se svým pobočníkem zúčastnil se slavnostní schůze obecního zastupitelstva. Pomalu a těžce se vracel život do normálního chodu. Všude podél cest a silnic ležely spousty střeliva, zbraní, vozidel naplněných výbušninami a hořlavinami a mnoho dalšího vojenského materiálu, obsahujícího v sobě velké nebezpečí pro sběratele. Místní národní výbor stanovil za shromaždiště nalezených zbraní školu – což nebylo jistě to nejšťastnější řešení.   Ve škole tak nastal velký a zcela nekontrolovatelný pohyb mnoha lidí a docházelo k četným krádežím. Všechno, co se mohlo jakkoliv hodit v domácnosti bylo ukradeno! A nejen to. V noci na 11. května začalo hořet ve sklepě. Hořela tam sláma, tvořící obložku studny a dveří, staré dřevo a uhlí, lavice školního krytu a další materiál. Budova byla až po třetí patro pokryta sazemi a špínou. Naštěstí nedošlo k velkým hmotným škodám.

I tak byla školní budova ve velice zuboženém stavu. Co nestačili zničit zde ubytovaní a posléze internovaní Němci, dokončili Rusové. Většinu školního zařízení, i archivy, knihy a školní potřeby, které ještě v budově zůstaly, většinou vyházeli na sousední dvůr, různě použili nebo spálili.

Na zákrok předsedy Národního výboru Oldřicha Němce došlo konečně také k odvozu zbraní, střeliva a jiného vojenského materiálu ve škole nashromážděného do skladiště u Bergmanů. Celkové množství bylo odhadnuto na tři vagony.

Připomeňme si složení učitelského sboru, ukončujícího školní rok 1944/45 a začínajícího školní rok 1945/46, první po krutých válečných letech:

 

Obecná škola Měšťanská škola
Emanuela Valíková Jaroslava Plešingerová
Ludmila Brožová Božena Grimmová
Jana Ryšávková Jan Stehno
Jaroslava Hanusová František Mrkvička
Jiří Matějka Jaroslava Kozlová

Učitelka domácích nauk Božena Otmarová

Přesto, že byli dospělí i děti stále upozorňováni na všechna hrozící nebezpečí při nálezech zbraní po lesích a loukách v okolí Kamenice, vznikaly další zbytečné škody na životech a zdraví. Na neopatrnost doplatili i dva žáci naší školy: František Novák z Možděnice a František Vondráček z Kocourova. I to byly ještě bolestné oběti doznívající války, o to bolestnější, že to byly oběti mladých životů.

Dne 15. června bylo slavnostně zahájeno vyučování ve škole, kam byli nově přiděleni Jiří Matějka, výpomocný učitel z Trhové Kamenice a Jaroslava Kozlová, výpomocná učitelka z Oudoleně u Chotěboře, trhovokamenická rodačka.

Po šestiletém přerušení byla 6. července 1945 opět slavena památka Mistra Jana Husa, kterou připravil učitelský sbor a žáci naší školy. Kronika o tom uvádí:

„ Slavena byla veškerým občanstvem bez rozdílu vyznání – svorně a důstojně – průvod, prapory, hudba, proslov u vzpomínkové hranice, celý národ – opět svobodný přiznává se tu k veliké národní postavě českých dějin. Kéž tato názorová shoda potrvá! “

Vzpomínková slavnost na Mistra Jana Husa – hranice

 

Ředitel školy Zasloužilý učitel František Mrkvička

Brzy poté dochází k dalším změnám na škole. Zatímní ředitel Alois Vítek odešel na zdravotní dovolenou a dnem 5. srpna 1945 se stal správcem školy nejstarší člen učitelského sboru František Mrkvička.

Ještě v září však byla oddělena správa měšťanské školy od školy obecné. Měšťanskou školu řídíl František Mrkvička a obecnou školu Ludmila Brožová. Do činné služby byly na vlastní žádost opět přijaty učitelky, které musely odstoupit, aby uvolnily místo dosazeným z obsazených území. Byly to Marie Mrkvičková, Marie Vítková a Anna Pecinová.

A život na škole už běžel naplno. 22. listopadu 1945 bylo z darů rodičů zahájeno polední stravování. Vyvařovala manželka školníka Jaroslava Pouly, který se 15. září ujal po Josefu Hoffmannovi údržby školní budovy. Žákům byla každý den podávána polední polévka.

Dary byly o to hojnější, že byla v listopadu 1945 vládou vyhlášena měnová reforma, a mezi lidmi bylo mnoho starých protektorátních platidel, která by si v takovém množství nemohli vyměnit za novou československou měnu. Vyměnit bylo možno pouze 500 Kč. Ostatní peníze, pokud představovaly vklad v peněžním ústavu, zůstaly uloženy, jako vázaný vklad.   Ti, kteří měly svoje peníze, jak se říká – ve štrozoku, ti o ně přišli – a podle záznamů jich nebylo v Trhové Kamenici málo.

Před měnou bylo mezi lidmi příliš mnoho peněz. Z toho důvodu nebyl zájem o práci a to sebou neslo přílišnou drahotu. Školní kronika k měnové reformě píše:

„ Toto opatření bylo sice nepopulární, ale nutné a zabránilo v nové republice vzniku inflace. … Do reformy bylo mezi lidmi peněz dostatek, takže o práci nikdo nestál. Tak zvaný černý obchod byl většinou výměnný; za mouku, maso nebo omastek se platilo klenoty, šatstvem, prádlem a součástkami bytového zařízení. Zde je ceník z černého trhu pro srovnání s cenami z 1. války světové: 1 kg másla 500 Kč, vepřového masa 500 Kč, 1 kg mouky 60-80 Kč, 1 litr mléka Kč 10 i 15, 1 vajíčko 10-35 Kč, pánský oblek 6000 Kč, střevíce pánské Kč 1500, dámské Kč 1600, chtěl-li cokoli z toho kdo mít bez potravinových lístků nebo odběrních poukazů. Za cigaretu dal kuřák rád 15 Kč.

Po provedené reformě vrátila se opět cena peněz. Protože nikdo mimo oněch vyměněných 500 Kč neměl víc, než co si skutečně svou prací vydělal, objevila se opět nabídka hospodářských produktů, ovšem už za ceny mnohem nižší. …

Ve dnech, kdy se prováděla měnová reforma, poskytovaly peněžní ústavy zajímavý obraz: za přepážkami se válely kupy okupačních bankovek, jimž pokladny nestačily, takže padaly jako lavina se stolů na zem. Názorný doklad jejich bezcennosti. “

O Vánocích roku 1945 byl také poprvé vztyčen Vánoční strom republiky. Po proslovu Čeňka Odvárky zazpívaly děti za vedení učitele Rudolfa Queisnera koledy. Celkem 3200,- Kč bylo rozděleno dvaceti místním nemajetným občanům.

Začal se projevovat velký nedostatek topiva, a to tak velký, že se místní školní rada musela obrátit na všechny přiškolené obce se žádostí o výpomoc. Neodřekla žádná obec. Přesto topiva rychle ubývalo, takže vystačilo sotva do 14. prosince 1945, kdy začaly vánoční prázdniny. Ty byly prodlouženy na plný jeden měsíc. Vyučování bylo zahájeno 14. ledna 1946, ale jenom dva dny v týdnu, a to si ještě žáci nosili dřevo z domova sami. Pravidelné denní vyučování bylo zahájeno teprve od 7. března 1946.

Dne 6. března došla do Trhové Kamenice zpráva, že toho dne zemřel v Chrudimi bývalý první ředitel trhovokamenické měšťanské školy Josef Petrtyl, který byl za velké účasti občanů pohřben na trhovokamenickém hřbitově dne 9. března 1946.

Pohřeb ředitele Josefa Petrtyla

 

První ředitel měšťanské školy – jak je to dlouho – a v roce 1946, 30. března, dostala naše měšťanská škola prvního poválečného ředitele. Zastupujícím ředitelem zde byl jmenován František Mrkvička. František Mrkvička se narodil 2. července 1895 v Trhové   Kamenici jako syn krejčího. Po vychození obecné školy   v Trhové Kamenici navštěvoval v letech 1906 až 1909 měšťanskou školu v Hlinsku a v letech 1909 až 1914 učitelský   ústav v Poličce, kde složil maturitu. V září roku 1914 nastoupil na obecnou školu v Trhové Kamenici, kde učil bez   nároku na odměnu. V roce 1915 ho ze služby vytrhla první   světová válka. Vojenskou povinnost konal až do listopadu   1916 u 12. zeměbranného pluku ve Velké Kaníži v Maďarsku,   odkud byl v roce 1916 poslán na ruské bojiště k Čartorijsku a v roce 1918 na Sedm Obcí na frontě italské. Po návratu se stal zatímním a potom definitivním učitelem v Kladně   u Hlinska a v roce 1921 definitivním učitelem na obecné   škole v Trhové Kamenici. Zde 1. ledna 1922 přestoupil na   školu měšťanskou, na které byl 1. září 1925 jmenován   definitivním odborným učitelem a 30. března 1946 zastupujícím ředitelem. Později se stal ředitelem Základní osmileté školy. Za jeho pedagogickou činnost mu byl udělen   titul Zasloužilý učitel. Věnoval se historii našeho kraje.

Jeho vzorem byl K.V. Rais. Publikoval mnoho fejetonů,   povídek a článků v denním tisku. Zemřel dne 31. října 1978   ve věku 83 let. V roce 1993 mu bylo přiznáno čestné občanství Trhové Kamenice.

První dny měsíce května 1946 byly vyplněny oslavami prvního výročí návratu svobody. Od soboty 4. května, kdy po slavnostním průvodu od sokolovny ke škole členové Junáka zapálili kolem města slavnostní ohně, až do 9. května, kdy oslavy vyvrcholily veselicí v sokolovně. 5. května občané Trhové Kamenice a okolí navštívili v průvodu místa, na kterých se před rokem bojovalo, a na kterých umírali, či byli zraněni naši občané.

Slavnostní průvod dne 5. května u Schenkova domu

Záhy po květnových oslavách došlo k další významné události. Dne 25. května 1945 navštívil Trhovou Kamenici tehdejší ministr průmyslu Jaroslav Laušman, jehož podpis nalezneme ve školní kronice.

Ministr průmyslu Jaroslav Laušman v Trhové Kamenici …

… a jeho podpis ve školní kronice

Jako před rokem, tak se i v roce 1946 konaly oslavy památky Mistra Jana Husa. Ve školní kronice je k těmto oslavám zajímavá připomínka:

„ Za zmínku stojí, že místní školská rada musela k tomuto účelu koupit dříví na parní pile a zaplatit za ně 240 Kč, ač město má vlastní lesy o velmi slušné rozloze. “

Přes všechny ty slavnostní dny, které město prožívalo, nevyhnuly se mu přírodní katastrofy, a to takového rozsahu, že doznaly zmínky i ve školní kronice. Bylo to dne 11. srpna 1946:

„ V neděli dne 11. srpna 1946 bylo Trhovokamenicko postiženo nebývalou průtrží mračen a prudkou smrští. S mnohých polí byla snesena ornice, cesty dravými proudy vody vymlety a stromy vykáceny. Nejhůře byl postižen domek Antonína Hospodky na Zářečí. Do bytů jeho nájemníků vnikla voda. Papírník František Dočekal utrpěl zničením materiálu tisícovou škodu. … V oné noci na 12. srpna zahynulo v polích mnoho drobného zvířectva a pod lipami na náměstí ležely hromádky mrtvých vrabčích tělíček. “

Na den 17. srpna byla vyhlášena dobrovolná pracovní směna, která měla napravit následky oné veliké přírodní katastrofy. Ale i příroda, jako by chtěla zdejším lidem vynahradit, co způsobila, dopřála jim toho roku opravdu hojné úrody ve všech zahradních i polních komoditách.

Pro školní rok 1946/47 bylo rozšířeno vyučování náboženství. Náboženství římskokatolické vyučoval administrátor P. Josef Ranecký, náboženství československé farář Václav Šustr z Hlinska a nově náboženství českobratrské evangelické Jaroslav Pech z Hradiště, vikář tamního sboru.

Složení učitelského sboru měšťanské školy pro školní rok 1946/47 bylo následující:

Stojící zleva: J. Matějka, V. Čápová, M. Dostálová, K. Dušek

Sedící zleva: J. Klumparová, J. Halíková, F. Mrkvička, M. Mrkvičková, P. J. Ranecký

A učitelský sbor na škole obecné: Ludmila Brožová, Milada Krejčíková, Emanuela Valiková, Milada Kolářová a Věra Vašáková.

I nadále pokračovala sociální činnost školy, tolik potřebná pro vyrovnání poválečných nedostatků. Například o Velikonocích 1947 bylo chudým rozdáno 15 párů bot z daru 800 Kč, přiděleného škole ONV v Nasavrkách. Pokračovalo polední stravování, jehož organizaci měla na starost ředitelka obecné školy Ludmila Brožová. Denně se vydávalo až 265 porcí polévky, a to od počátku listopadu 1946 do dubna 1947.

Tak, jak se příroda snažila trhovokamenickým nahradit škody v roce 1946, tak se od nich v roce 1947 úplně odvrátila. A nejen v našem kraji. Po celé republice panovalo nebývalé sucho a letní parna dosahovala až 32 ° C. Obilí, které zjara slibovalo slibnou úrodu, bylo sice sklizeno, ale mělo jen málo zrna a slámy. Brambor bylo na množství dostatek, ale velice malých. Nejhorší byl zoufalý nedostatek píce. A navíc – po dlouhých 14 letech – vypukl ve městě v noci na 4. srpen požár, při kterém vyhořela hospodářská usedlost Košinova. Majitelům tak vznikla škoda 30 tisíc Kč.

Dne 27. září 1947 se konal vzpomínkový večer na popraveného ředitele Františka Hudce s proslovy jeho přátel a 28. září 1947 byla na průčelí školní budovy odhalena pamětní deska bývalému řediteli naší školy, legionáři a odbojovému pracovníkovi Františku Hudcovi, popravenému nacistickými katany dne 8. září roku 1943 v Berlíně-Plötzensee. Trhovokameničtí občané uctili památku jedné z řady obětí druhé světové války. František Hudec byl jedním z těch, kteří se svými činy zasloužili o přiblížení konce nelítostného německého tyrana, kteří bojovali za lepší život v osvobozené vlasti.

Pamětní deska popraveného Františka Hudce …

… a výzdoba průčelí školy

Před Vánocemi 1947 dostala škola velmi slušný dar: velkostatkář ze Svobodných Hamrů Václav Pospíšil daroval škole 5000 Kč na ošacení chudých žáků. Z toho dastala 2000 obecná škola a 3000 škola měšťanská.   K této částce přibyly i dary od hlinecké firmy Nestlé 200 Kč, od havlíčkobrodské Sativy 300 Kč, od místní Kampeličky 300 Kč, od Emanuela Němce z Prahy 100 Kč, od kamenických rodáků v Praze 1000 Kč, z ONV v Nasavrkách 1000 Kč a od pardubické Budoucnosti 250 Kč.   Z těchto peněz byla financována vánoční nadílka pro potřebné děti.

Dnem 21. dubna 1948 vešel v platnost tak zvaný „malý školský zákon“, stanovující jednotné vzdělání pro československou mládež bez rozdílu původu, vyznání a sociálního postavení. Ustanovil, že vzdělání je bezplatné a povinné. Také stanovil, že dřívější škola obecná bude se dále nazývat národní a dříve měšťanská bude střední.

Opravdovým kulturním svátkem v roce 1949 byly dny 5. a 6. června, kdy byla odhalena pamětní deska bývalému zdejšímu obvodnímu lékaři MUDr. Karlu Freýgangovi. Oslavy byly pod patronací školy.   Desku přijal do ochrany ředitel měšťanské školy František Mrkvička. Při slavnostním průvodu vyhrávala hudba Junáka z Přelouče, který tu zároveň v obou svatodušních dnech pořádal okresní sjezd.

V roce 1949 postihla školu téměř katastrofální událost. Kolem 10. prosince panovalo velmi větrné počasí, které toto neštěstí zavinilo. Školní kronika k této nehodě uvádí:

“ Tím se stalo, že se na půdě předního jednopatrového traktu školní budovy dostal oheň z komína pod cementovou podlahu, kde zachvátil silné trámy, podle starého stavebního způsobu ještě zazděné do komína. Dne 14 .prosince 1949 v odpoledních hodinách se šířil s půdy po budově dým. V té době tam byl uložen sběr odpadového papíru a hadrů. Školník s chlapci ze střední školy tento materiál z ohroženého místa odstranili. Protože však bylo patrno, že se domácími prostředky požár neutlumí, byli povoláni hasiči. Byli to zejména Oldřich Němec a Václav Češka, kteří se velmi obětavě ujali obtížné práce. Cementová podlaha se musela rozkopat a hořící trámy isolovat. Teprve pozdě v noci bylo nebezpečí zažehnáno. “

Nebezpečí, které mohlo, kdyby nebylo včas zpozorováno, ohrozit celou školní budovu!

V tomto školním roce, jako vzpomínka na staré zašlé časy slávy města Trhové Kamenice, vytryskla písnička složená učitelem Aloisem Vítkem. Dnes už ji dokáží zazpívat nejen někteří starší, ale v poslední době i školní mládež. Přesto si tu připomeňme její slova:

K a m e n i c e ,   K a m e n i c e,

K a m e n i c e    T r h o v á

  1. Zazpívám Vám písničkuna naši Kameničku.Kamenice, Kamenice, Kamenice Trhová.2. Na Crudimce řece, v horách Železných

je Vám milý koutek v lesích zelených.

Hýří tady léto – zima bílá zas,

přilítne i jaro – též podzimní čas. Refrén: Je to…

3. Je tu jako v ráji, pravda pravdoucí,

potvrdí to rádi naši mládenci,

vracejí se s láskou všecka děvčata,

ať svobodná, vdaná či nemluvňata. Ref.: K., K., K. T.

4. Kdo sem prvně přijde, zůstal v půl cesty,

prohlíží si střechy, kašnu, náměstí.

Vidí domky malé – vidí silnice,

nejvíc ho však vábí dívčí suknice. Ref.: V K., K., v K. T.

5. Jarmark na dívčí tu máme o pouti,

sejdou se tu hoši, nic je nermoutí,

vidí dívčí líčka, nejpěknější květ,

nakoupí jim pouti, začnou vyvádět. Ref.: V K., …

6. Když   sem cizí příjde, očekával víc.“Tu bych nechtěl zůstat ani za tisíc.“Usadí se zticha – zavírá se kdes,pomaličku vzdychá, jak by ho žral běs. Ref.: V K., …

7. Však již za půl roku – když ochutnal vzduch,

chodí do přírody – na kopec Buchtův,

v Borovinu, k lesu – k řece na ryby,

zvyká si tak pěkně, až je vše bez chyby. Ref.: V K., …

8. Po ročním pobytu u nás ve městě,

je z něj Kameničák, věřte, na pěstě.

Nikdo by ho od nás koňma nedostal,

kdyby musel odtud, život by si vzal. Ref.: Z K., …

9. Kamenickou žulu máme ve znaku,

parní pilu vedle, síťky ke fraku,

přes dříví padáme, v lomech vane chlad,

přes to Kamenici má z nás každý rád. Ref.: K., K., K. T.

10. Proto, stará chaso, mějme se rádi,

v naší Kamenici – staří i mladí,

vždyť je život krátký, tvrdý jako ras,

sláva Kamenici, dnes i zítra zas!

 

Refrén:Je to krásný domov náš,který má rád každý z nás,Kamenice, Kamenice, Kamenice Trhová.

O tom, že školní budovu spravoval Jaroslav Poula už zmínka byla. Je tedy třeba doplnit, že do stálé služby školníka byl přijat dnem 1. ledna 1950. Odměna mu od této doby byla vyplácena měsíčně, současně se služným učitelského sboru.

Dne 8. února roku 1950 se škola dočkala nové patronace. Spolek rodáků a přátel Trhové Kamenice a okolí se sídlem v Praze škole oznámil, že nad ní přijímá patronát. Ten však netrval dlouho, protože už koncem roku 1950 se spolek rozešel. Patronaci nad naší školou převzala místní Bižuterie, která – podle slov školní kroniky – o svou svěřenku velký zájem neměla.

O prázdninách v roce 1950 byl otevřen žňový útulek a umístěn v 1. třídě národní školy. Přihlášeno bylo 30 dětí. Pravidelně jich docházela asi polovina. Na svačiny tu děti dostávaly bílou kávu. V červenci na ně dohlížely tři studentky zdravotní školy z Chrudimi a v srpnu učitelka Anna Tikalová se studentkou Marií Linhartovou z Kameniček.

Od 1. února 1951 byla učitelka Věra Kacafírková ustanovena na chlapeckou národní školu v Hlinsku a na její místo v Trhové Kamenici byl jmenován Ota Bakeš. A školní rok 1951/52 zahajoval na naší škole učitelský sbor ve složení:

Národní škola Střední škola
Ludmila Brožová Jitka Topičová
Marie Vítková Marie Mrkvičková
Anna Málková Marie Dostálová
Emanuela Valíková Jarmila Zárubová
Jaroslava Halíková Marie Jeníčková

Dne 8. června 1952 se celá škola zúčastnila Sokolského dne, pořádaného teločvičnou jednotou Sokol. Národní škola nacvičila s žáky 3.-5. třídy Českou besedu a 1. a 2. třída předvedla dětské pohybové rytmické hry. Vystoupení se konala na velkém hřišti u sokolovny.

Od 1. listopadu 1952 došlo ke změně i ve vyučování římskokatolického náboženství, a to z toho důvodu, že P. Josef Ranecký byl povolán k výkonu základní vojenské služby. Za něho byl ustanoven laický katecheta J. Záruba. Náboženství českobratrské evangelické vyučoval J. Stelibský, farář z Hlinska.

Ke dni 5. listopadu 1952 byla na pokyn ONV zřízena na naší škole družina mládeže a tímto dnem také zahájila svoji činnost její kuchyně. Do družiny se přihlásily především děti přespolní a žáci z rodin, kde byli zaměstnáni oba rodiče.Vychovatelkami byly na národní škole Anna Procházková a na střední škole Marie Medková. Jejich pracovní doba byla stanovena na 6 hodin. V družině se denně stravovalo 14 dospělých a průměrně 180 žáků školy.

Od školního roku 1953/54 dochází k zásadní změně v organizaci školy. Celkem devítiletá škola (5 tříd národní školy a 4 třídy střední školy) byla redukována na osmiletou s názvem Osmiletá střední škola. Nová školská soustava zavedla povinnou osmiletou školní docházku pro děti ve věku od 6 do 14 let. Škola poskytuje základní všeobecné vzdělání potřebné pro povolání, odborné nebo vyšší všeobecně vzdělávací školy. Zavádí se totiž také jedenáctiletá střední škola, jejíž poslední tři ročníky mohou navštěvovat i ti žáci, kteří úspěšně absolvovali školu osmiletou.

Učitelský sbor naší Osmileté střední školy měl pro školní rok 1953/54 toto složení:

Ředitel školy         František Mrkvička

Zástupce ředitele Ludmila Brožová

a učitelé:                 Jaroslava Halíková

Božena Krčmářová

Jiřina Břízová

Marie Vítková

Alena Suchá

Marie Mrkvičková

Marie Jeníčková

Jarmila Zárubová

Josef Spůra

Vendelín Šístek

Velkou událostí byla pro město oprava kostelní věže, zničené v květnových dnech roku 1945 prchajícími fašistickými hordami. Už dlouho ohrožovaly tašky, padající se střech, žáky školy i ostatní okolojdoucí občany, zejména při větrných dnech. Bylo vlastně štěstí, že se za těch osm let žádná nehoda nepřihodila. Oprava byla zahájena 24. srpna 1953. Provedli ji zaměstnanci stavebního kombinátu v Litomyšli, kteří svůj úkol dokončili na počátku října 1953. Denně tu pracovalo šest dělníků a oprava stála 85000 Kčs. Střecha byla pokryta eternitovou krytinou. Pozlacená báň byla v Litomyšli   opravena a   znovu   usazena. V původní báni   byly   nalezeny   staré zápisy z roku 1874, to je z doby, kdy byla kostelní věž zasažena bleskem a požárem zničena a poté renovována. Báň byla Němci úplně rozstřílena a po zásahu německé střely, pouzdro puklo a zápisy v něm uložené – noviny a svitek rukopisů – byly zničeny tak, že byly už zcela nečitelné.

Kronikář města Alois Vítek pořídil nový zápis. Klempíři z litomyšlského kombinátu ho opatřili novým mosazným pouzdrem a uložili do opravené báně.

Lešení na věži opravovaného kostela …

… a poškozené pouzdro s listinami z rozstřílené báně

Právě v den, kdy byla dokončena oprava báně a ta byla usazena zpět na své místo pod křížem, navštívila školu v Trhové Kamenici spisovatelka paní Marie Míšková-Raisová z Prahy, při příležitosti svého pobytu v Bradle.

Na závěr skupinová fotografie žáků třetí třídy ze školního roku 1953/54 – současných šedesátníků.

Uprostřed třídní učitelka Jiřina Břízová a ředitel školy František Mrkvička

 

 

Doslov

 

Historie školy v Trhové Kamenici z let 1558 až 1953 končí, podobně jako publikace „Z historie města Trhová Kamenice“, právě rokem 1953. Rokem dvou, na další vývoj v naší republice, důležitých úmrtí (J.V. Stalin a K. Gottwald), rokem zrušení lístkového systému a další měny, rokem územních změn, které pro Trhovou Kamenici znamenaly ztrátu titulu „město“ a nabytí „titulu“ středisková obec. Byl to rok, ve kterém došlo ke zcela zásadní změně školství v Československé republice.

Tímto rokem se také v učitelském sboru pomalu začíná vytrácet nadšení z  práce pro školu, pro školní mládež, ale i pro město, pro obecné blaho. Tímto rokem začíná vše být řízeno „shora“ – žádná dobrovolnost, žádné masové nadšení pro věc, vše jen „dobrovolně povinné“.

Jak jiné bylo vše koncem 19. století! Z knihy protokolů Vzdělávací besedy „Neruda“ si můžeme přečíst její hodnocení, jak ho zapsal dne 23. ledna 1887 tehdejší její jednatel učitel František Zavřel:

„ Vzělávací besedu naši musím vřaditi mezi spolky jinými na místo první, poněvadž dle několikaleté zkušenosti jest zjištěno, že přece jen je založena na základech zdravých a pevných. Co již pohynulo jí podobných spolků, v bohatším kraji, za výhodnějších podmínek životních, ať již se týkají stránky finanční aneb počtu činných sil. Avšak právě chudoba krajiny zdejší, ba i samé vůkolí nutká a pobádá nás, bychom to jediné, co máme ku svému účelu pořídili, by činnost naše před cizinou důstojně obstála. Avšak k tomu mimo jiné na předním místě třeba svornosti. Kde není svornost – není činnost . “

Velké ponaučení nám zanechal pan František Zavřel! Kde není svornost – není činnost! Vždyť nebýt dobrovolných přispěvatelů, jako byli velkostatkář Nevole ze Svobodných Hamrů, firmy Fuchs, Bergman, ale i MUDr. Freýgang a mnoho dalších podnikatelů i jednotlivců, nebylo by tehdy ani Vzdělávací besedy „Neruda“!

Přesto z dalších stránek kronik, psaných od roku 1954 až do roku 1980, kdy bylo vedení školních kronik úředně zrušeno, vyplývá, že se přece jen někteří jedinci z učitelského sboru snažili z onoho padesátými léty zavedeného klišé vymanit. Vznikl „Kroužek mladých ochránců přírody“, svoji činnost na delší dobu obnovila i Vzdělávací beseda Neruda, ovšem, jak jinak, než pod novým názvem „Osvětová beseda“, a některé další aktivity. Nic však nemělo dlouhého trvání. Vytrácel se totiž i zájem žactva a trhovokamenických obyvatel.

Takže – zpracování historie trhovokamenické školy od roku 1954 dále – snad až někdy příště, až se začne vzpomínat i na to řízení „shora“.

 

 

Bohumil Hospdka

Historie školy v Trhové Kamenici

(1558 – 1953)

 

Vydání první

Vydáno: únor 2004