V úterý 21. října se žáci 7. a 8. třídy v Nasavrkách zúčastnili slavnostního vysazování odnože lidické hrušně, která jako jediná 10. června 1942 přežila vypálení Lidic. Akci zahájil pan starosta Nasavrk Mgr. Milan Chvojka, který přivítal pana Nešpora – předsedu Občanského sdružení Lidic, dále paní Nešporovou – předsedkyni sdružení Oáza, paní Čepelovou – pamětnici. Do Nasavrk měly přijet ještě dvě pamětnice – paní Milada Cábová a paní Miloslava Kalibová, které se kvůli nemoci omluvily.
Pan Nešpor všechny seznámil s historií lidické hrušně (www.google.cz – Lidická hrušeň) a poté do země zasadil dceřinný strom – odnož památné hrušně se slovy, že se jedná o posla naděje, který dokazuje, že se dá přežít i ta největší tragédie na světě. Pan Nešpor věří, že hrušeň bude sloužit jako připomínka vyhlazení Lidic a bude poslem naděje pro budoucí generace. Po zasazení hrušně z úst paní Jany Sychrovské zazněla česká státní hymna.
Poté se žáci přesunuli do hotelu Šustr, kde je čekala beseda s paní Věrou Čepelovou, rozenou Vokatou, která jako dítě přežila vyhlazení Lidic. Chlapci a dívky se zde dozvěděli, jak probíhalo vypálení Lidic a jak bylo naloženo s lidskými životy. Muži byli odvedeni na sever do Horákova statku a poté byli zastřeleni. Ženy byly odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrűck, kde vyráběly oblečení pro vojáky. (Nejednalo se o tábor vyhlazovací, byl to tábor pracovní). Děti byly transportovány do koncentračního tábora v Lodži a poté byly převezeny do Chelmnu, kde byly usmrceny plynem. Z celkového počtu lidických dětí bylo vybráno celkem 9 dětí, které měly být vychovány v německých rodinách. Před umístěním do náhradní rodiny děti strávily několik měsíců v dětských domovech, kde se učily mluvit německy. Němci se považovali za příslušníky tzv. árijské rasy (= rasy, která měla být nadřazená všem ostatním – např. blond vlasy, modré oči apod.), a proto si k výchově volili děti, které tyto rysy měly. Paní Čepelová byla tmavovlasá. Do tohoto výběru se tedy nehodila, přesto byla předurčena k výchově v německé rodině. Ona sama říká, že jí přálo štěstí, či náhoda. Když došlo k vypálení Lidic, bylo paní Čepelové pouhých 7 let a právě končila 1. třídu základní školy. Její nová rodina bydlela v Polsku. Paní Čepelová říká, že se k ní její noví opatrovníci chovali vždy pěkně, přesto je nikdy neoslovila „maminko a tatínku“. Když se s nimi v roce 1946 loučila, všichni plakali. Paní Čepelová se do Československa vrátila 22. září 1946, bylo jí 11 let, neuměla česky, proto se český jazyk musela znovu učit. Její maminka Božena Vokatá v koncentračním táboře přežila a vrátila se zpět do Lidic, kde na svoji jedinou dceru Věru čekala. Věřila, že se Věruška vrátí, a tak se i stalo. Obě byly velice šťastné. Do nového domu v Lidicích se přestěhovaly v roce 1951. Paní Věra se vyučila švadlenou, vdala se, má dvě děti, dvě vnoučata a tři pravnoučata. Stále žije v Lidicích.
Do Lidic se z koncentračního tábora vrátilo ještě několik dalších žen, které byly vyslány na pochod smrti, který již nebyl dokončen a ženy tak dostaly šanci navrátit se do svých domovů. Rozdělily se do několika skupin a od Baltského moře přes Berlín a Sachsenhausen se vydaly do Československa. Netušily, že v Lidicích své domovy nenajdou. Vůbec nevěděly, že nacisté jejich vesnici srovnali se zemí. To se dozvěděly až po příchodu do Československa. K uctění památky 70. výročí vyhlazení obcí Lidic a Ležáků a putování českých žen z Německa do Československa byla v roce 2012 uspořádána štafeta, která mapovala cestu českých žen z transportu smrti do Lidic. Štafetu vedl pan Mgr. Jan Rýdlo. Ten celou akci moderoval.
Pro žáky byla beseda velice přínosná. Dozvěděli se spoustu zajímavých informací, měli možnost zeptat se očité svědkyně na její vzpomínky a postřehy týkající se vyhlazení Lidic. Věříme, že si všichni dokázali představit, jak hrozné bylo řádění nacistů po spáchání atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha a kolik nevinných lidí obecně za druhé světové války přišlo o své životy. Chlapci a dívky si také uvědomili, že dnešní svět je plný válečných konfliktů, které mohou překročit hranice naší republiky a zasáhnout do životů všech občanů. Doufáme, že se tak nestane a že všichni budeme žít v moderní demokratické společnosti, ve které vládne mír.