V pátek 10. dubna se v naší škole děly neobvyklé věci. Místo běžného vyučování nás čekala neobyčejná návštěva – manželé Kocůrkovi, kteří nám přijeli představit nejen hudbu z dob našeho nejslavnějšího krále Karla IV., ale vzali nás na cestu kolem celého světa.
Naše putování začalo u Rudého moře, kterému se dříve říkalo Rákosové, a my se zaposlouchali do zvuků rákosové šalvějky. Poté jsme se přenesli do Mexika k flétničce, na kterou hrávali staří Mayové, a překvapila nás i flétna z Izraele, která vypadala jako dvě flétničky vedle sebe. Z Izraele pocházel i další nástroj zvaný šofar. Je vyrobený z rohu pouštní gazely a dozvěděli jsme se, že se nástroj používal i u nás. Bylo to před první světovou válkou a byl vyrobený z beraního rohu.
Z dalekých cest jsme se vrátili zpět do Čech, ovšem do dob dávno minulých. Poznali jsme český žaltář, nástroj z dob svatého Václava, který byl zhotovený podle starých obrázků, protože se do dnešní doby žádný nedochoval. Na vlastní uši jsme si poslechli, jak na něj zní píseň Svatý Václave.
Program pokračoval latinským zpěvem za doprovodu křivého rohu a tamburíny a nechyběla ani šalmaj, kterou mnozí z nás znají z vánočních koled. Viděli a slyšeli jsme i vzácnou píšťalu s měchuřinou vyrobenou podle výmalby na hradě Karlštejn.
U dalšího nástroje jsme si byli jistí, že ho známe z každého filmu o rytířích. Dozvěděli jsme se, že jeho správný název není trumpeta, ale trompeta klarina. Vyslechli jsme fanfáru a cítili se jako králové, kteří přijíždí na hrad.
Když manželé Kocůrkovi spustili Mozartův Turecký pochod, na všech dětech bylo vidět, jak jim prstíky na rukou poskakují podle tónů hudby. Kdybychom dostali nástroje do ruky, určitě bychom vytvořili celý orchestr. Po bouřlivém potlesku přišlo vyvrcholení celého představení v podobě melodie z pohádky Tři oříšky pro Popelku. Děti začaly spontánně zpívat a atmosféra ve škole byla prostě báječná.
Na úplný závěr jsme viděli české dudy a pan Kocůrek nám ukázal, jak složité je jejich upevnění na tělo a skládání všech částí, aby krásně hrály. Po zaznění středověké latinské písně za doprovodu bubínku jsme se všichni rozloučili společným zpěvem písničky Já do lesa nepojedu.
Celý koncert proběhl v úžasné atmosféře a všichni jsme odcházeli plni dojmů. Pokud chcete podobnou atmosféru zažít i vy, podívejte se na YouTube na soubor Musicus Catus a přeneste se s nimi do dávného středověku.